Jak místo tvoří lidi a jak lidi tvoří místo aneb 10 otázek pro Janu Neumajerovou

Jana je lektorkou našeho workshopu "Proměna vztahů skrze místo" pro pedagogy, ředitele, zřizovatele, asistenty, koordinátory komunitních aktivit... krátce řečeno pro ty, kteří chtějí změnit školní prostředí tak, aby se zlepšila atmosféra a klima ve škole či školce.

Jano, často na workshopech zmiňujete, že prostor je „třetím učitelem“ dítěte. Můžete to víc rozvést? Co nás a naše děti učí asfaltový/betonový dvorek v kontrastu se zahradou s herními a výukovými prvky?

Kvalita prostředí jednoznačně ovlivňuje naše chování. Jinak se budeme cítit v prostoru, který je neuklizený, chaotický, nevytváří bezpečné prostředí a jinak se chováme v prostoru, který reaguje na naše potřeby. Prostor může podněcovat kreativitu, zvídavost, přátelské vztahy, může nás vést ke klidu nebo naopak záměrně podporovat naši aktivitu. 

Prostor ale může být i zdrojem frustrace a konfliktů. Tady mne napadá velmi častý příklad - neřešená akustika školních jídelen. Prostor, kde se nemůžete v klidu najíst a popovídat si s kamarády, protože k tomu není uzpůsoben. A vlastně by stačilo málo a zvýšila by se pohoda dětí, pedagogů i kuchařek, které jsou v tomto prostoru celý den. Jak moc by se úpravou akustiky mohly zlepšit vztahy mezi nimi. Betonový dvorek a zahrada jsou na tom podobně. Není to problém betonu, ale nefunkčního prostoru bez podnětů a možnosti se podílet na prostředí, ve kterém se pohybuji.

Vnímám v tom dvě propojené věci. První z nich je kvalita prostoru jako taková a druhá je možnost spolupodílet se na jeho návrhu, realizaci a následné péči. 

Všichni máme možnost ovlivnit, jak naše okolí vypadá a funguje. Pokud máme možnost se spolupodílet na prostředí, ve kterém se pohybujeme, máme k němu jiný vztah, přirozeně o ně pečujeme. 

Mnoho rodičů končí svou cestu do školy u šaten nebo u vchodových dveří, neboť vedení školy nechce, aby do ní rodiče vstupovali. Jak může proměna venkovního prostoru umožnit změnu a školu rodičům otevřít?

Já se dívám na každou proměnu jako na příležitost vyzkoušet něco nového. 

Příležitost poznávat potřeby své, i celého týmu školy, dětí, rodičů, pojmenovat je, diskutovat o tom, co nás spojuje a jak dojdeme k naplnění našich potřeb.

Na zahradě, vně školní budovy, máme příležitost vyzkoušet spolupráci s rodiči, aniž by to nutně znamenalo změnu výuky. Můžeme se tu učit nastavit hranice, komunikovat s rodiči. Je to skvělá příležitost nechat rodiče zažít, jak vypadá výuka, co a proč se ve škole děje a jaký dopad to má na žáky. Co se nám osvědčí jako funkční, pak můžeme s větším klidem využít i při běžné výuce.

Přizvání rodičů k tomuto procesu může přinést větší pochopení práce učitelů. Zapojit do projektu každého žáka ze třídy, na jeho úrovni a s naplněním jeho potřeb je velmi náročná práce, která je pro rodiče mnohdy neviditelná. Možnost pro rodiče takové situace zažít přináší respekt a nadhled nad malichernostmi.

Může leckde až sterilní a přísně organizované prostředí školy podvědomě vyvolávat v dětech (i rodičích) napětí a úzkost? Máte zkušenosti z již realizovaných proměn, jaká konkrétní změna v prostoru dokáže toto napětí okamžitě uvolnit/rozpustit?

Myslím, že větší změnu přináší společný prožitek proměny než prostředí samotné. Vytvoření si pozitivního vztahu k místu, vztahu k ostatním účastníkům. Pokud je celý proces veden participativně, žáci díky zapojení do proměny místa, získávají zkušenost s tím, že mohou být iniciátory a tvůrci změny. Mají vliv na podobu prostředí, ve kterém tráví velkou část dne, tím si mohou vytvořit pozitivní vztah k místu, vztah k ostatním účastníkům. Přirozeně se učí komunikovat se spolužáky, pedagogy, rodiči, poznávají se navzájem. Mají možnost se podívat na stejný prostor očima ostatních účastníků proměny. To přináší do školy větší pochopení a důvěru. 

Realizace proměny nějakého místa, ať je to společné vymalování třídy nebo větší úprava školní zahrady či dvora, nám dává příležitost navzájem se poznat v neformální atmosféře, zažít školu v jiné podobě, bez nároků na nějaké hodnocení a známkování. Pro některé děti to může být první příležitost zažít svůj úspěch a přepsat tak jejich vztah ke škole, k pedagogům i spolužákům.

Na workshopu se hodně mluví o zapojení komunity. Není to pro dnešní přetížené rodiče jen další úkol z nekonečného seznamu povinností? Co získají tím, že se zapojí?

Naprosto souhlasím, že může být pro přetížené rodiče nemožné se zapojit. Předpokladem je dobrovolné zapojení všech účastníků. Je dobré mít možnost zapojit se v tom, v čem jsem dobrý, co mne baví, v čase a objemu, který mi vyhovuje. To samozřejmě platí i pro pedagogy, přetížení jsme všichni. Buďme k sobě laskaví a nenakládejme si příliš :-)

Při realizovaných proměnám ráda sleduji, že rodiče poznávají své děti v jiných situacích, než jsou zvyklí, často pak u svého dítěte mohou objevit nové dovednosti. Dítě s nálepkou “problémové”, které ve třídě nevydrží v klidu sedět, může být při společném projektu venku kreativním parťákem, který vyřeší nečekaný problém a ještě u toho vytvoří skvělou atmosféru. Platí to vlastně i naopak, děti vidí rodiče při práci, mají možnost společně tvořit a dokončit konkrétní věc. V době, kdy je naše práce většinou abstraktní, virtuální, je pro děti těžko pochopitelné, čemu se rodiče vlastně věnují. 

Máte vypozorováno, jak venkovní prostor mění způsob, jakým si děti hrají a jak se tam učí? Jaké benefity si pedagogové nejvíc pochvalují? A jak nově vybudovaný prostor změní vztahy mezi školou a rodinou?

Často slyším závěr z pozorování dětí, že venku mají děti možnost navázat jiné vazby než ve třídě. Venku také mohou vyniknout jiní žáci, než ve třídě, dostávají prostor jiné dovednosti. Funkční venkovní prostor nabízí více příležitostí pro pestřejší výuku propojenou s reálným světem. 

Pokud je např. školní zahrada od začátku koncipovaná i jako komunitní, často pak slouží pro neformální setkávání rodin žáků ze školy. Škola se stává živým otevřeným místem.

Jaké výhody poskytuje zahrada pro samotnou výuku? Co toto nedokonalé prostředí může děti naučit?

Odolnost, kreativita, spolupráce, propojení učiva s reálným světem, wellbeing….to jsou slova, která mne napadnou v úvodu. 

Poznání, že ne vše se stane jedním kliknutím, že věci mají svůj přirozený řád a cyklus, vyžadují péči. Že každé naše rozhodnutí má následky, nejen na nás, ale i na okolí, protože žijeme v provázané síti.

 Jak se mění vztah mezi žákem a učitelem v momentě, kdy opustí třídu a vyjdou spolu do zahrady, kterou společně navrhli?

Co pozoruji, je šance na opuštění zaběhnutých vzorců chování a vztahů. Možnost vidět žáka v jiné roli, má příležitost ukázat své silné stránky, pro které není ve třídě za stolem prostor. 

Vnímám také velmi silný vztah k prostředí, na jehož vzniku se děti spolupodílely, je jejich, mají větší zodpovědnost, chrání si ho, pozorují, opečovávají, vnímají proměny v čase. 

 Workshop provází účastníky osmi kroky. Který z nich bývá pro školy nejtěžší a proč se bez něj přesto neobejdou, pokud chtějí skutečnou změnu, a ne jen novou lavičku? Který  z kroků je pro účastníky workshopu největší výzvou a který je pro ně "aha momentem"?

Největší výzvou je přehodnocení cíle. Cílem není proměna zahrady nebo dvorku, cílem je proměna vztahů, předání zodpovědnosti žákům. Proměna zahrady je prostředek. S přehodnocením cíle přichází porozumění, že až tak není důležité, kolik můžeme do proměny investovat, ale míra zapojení žáků. Chceme opravdu participaci nebo sklouzneme k tokenismu? Kde jsou hranice našeho týmu, co je pro nás přiměřené riziko? Sladění týmu v těchto otázkách je velkou výzvou.

Když dítě vidí své rodiče a učitele, jak společně tvoří prostor, kde se mu bude dobře učit nebo si hrát, jakou nejdůležitější lekci si tím odnáší?

Děti se učí nápodobou. Při společném tvůrčím procesu dojde k mnoha situacím, ve kterých bude nutné diskutovat, rozhodnout, převzít zodpovědnost. Některé budou příjemné, některé konfliktní a je na nás dospělých, abysme je zvládli. A to, jak tyto situace řešíme, se od nás děti učí. Jak reaguji, když nesouhlasím? Umíme se společně radovat, když se něco podaří? Jak řešíme problém? Dokážeme pojmenovat a vyjádřit, co potřebujeme, aby nás společná práce naplňovala? 

Kolik realizovaných proměn už máte za sebou a jaké jsou s odstupem času reakce? Naplnila se vize z workshopu, když se změní místo, zlepší se i vztahy? Skutečně se zlepšily ve školách a školkách vzájemné vztahy?

Neumím říct přesný počet, ale napadá mne konkrétní příběh málotřídní školy. Prvotní představa skvělého týmu školy o možné proměně školní zahrady se po workshopu pro paní učitelky posunula k zapojení žáků do proměny zahrady. Následovala sobotní akce pro rodiče a děti, s výstavou obrázků dětí, s besedou a promítáním pro rodiče, jak mohou vypadat podnětné školní zahrady, rodiče doprovázely své děti při mapování zahrady a společně prezentovaly své pocitové mapy. Hlavní akcí bylo společné stavění jednoduchých domečků, úkrytů před sluníčkem a pak společné posezení u ohně. Pro všechny zúčastněné to byla skvělá příležitost navzájem se poznat, nahlédnout do fungování školy, poznat paní učitelky a jejich i dětské nápady pro školní zahradu. Podařilo se jim zajistit finance na první drobné změny, které ze společného plánování vzešly jako priority a rodiče jsou dále součástí realizačního týmu. Do školy se přihlásilo více dětí při zápisu do 1. ročníku. Děti z obce méně odchází do škol v okolí. 

Co byste vzkázala těm, kteří váhají, zda je tato změna pro jejich školu vhodná a zda se mají na workshop přihlásit. Nemají třeba dostatek financí nebo podporu vedení, či zřizovatele, ale chtějí změnu pro své děti, či žáky. Existuje cesta?

Váhajícím bych doporučila konzultaci, na které probereme možnosti školy, zřizovatele případně dalších partnerů školy. Inspirace pro participaci žáků je velké množství, zájemci mohou hledat tipy i u škol, jejichž příběhy zveřejňujeme v naší mapě.