Školákem v Libanonu a zároveň i v Česku

Blíží se desátá a snažím se připojit mého nejstaršího syna, druháka, na online hodinu s paní učitelkou v české škole. Spojení se nedaří a začínám být nervózní, minule se to podařilo až po 40 minutách. Současně kontroluju, jestli má syn připravené učebnice, tužky a papír. Jako obvykle mu něco chybí, začíná chaoticky pobíhat, a jakž takž uklizený stůl se plní haldami sešitů a pastelek. Šestiletá dcera právě teď nutně potřebuje začít své anglické úkoly a vyžaduje moji pozornost. Nervozita a intenzita mého hlasu stoupá. Připojení stále nejsme, zato k nám do pokoje pronikl skoro dvouletý syn a s ručičkama od přesnídávky si chce listovat v učebnicích svých sourozenců. Když mu to s křikem nedovolí, dožaduje se zapnutí vysavače. To mu zase nedovolím já a vracím ho s pláčem tatínkovi. Připojení se nakonec podaří, dcera se dívá na Učítelku a já se vracím do kanceláře a nechávám svého muže, ať si nějak do oběda poradí. Další chvilky napětí nás dnes stejně neminou.

Na jakousi formu domácí školy jsme si po dobu karantény už zvykli, tady v Libanonu jsme s dětmi doma o dva týdny déle než v ČR, a bohužel to pro nás tento školní rok není žádné novum. Na podzim jsme zažili téměř 5 týdnů domácího vyučování, protože školy zavřely v důsledku politických protestů, zhoršující se ekonomické krize. Tentokrát je situace trochu jiná a zase o něco náročnější – virus je neuchopitelný, neviditelný, izolace na nás všechny doléhá,  nemůžeme se odreagovat výlety do přírody jako v ČR, děti přišly na dlouho o své kroužky, nevidí se s kamarády. A pro nás rodiče je výhled z kopce, kde bydlíme, na uzavřené letiště a de facto jedinou možnou cestu ven z Libanonu neméně stresující. Co kdybychom se nutně potřebovali vrátit do Evropy?

Náš denní program se musel srovnat s výukou ve dvou školách – té každodenní libanonské, v angličtině, a současně té české, kde máme individuální výuku.

Děti chodí do mezinárodní anglické školy, která zasílá týdenní plán včetně tipů na výtvarné tvoření nebo tělocvik. Děti se formou videí seznámí s novou látkou v angličtině, matematice a prvouce a pak si zpracují několik cvičení. Paní učitelky jsou k dispozici na emailu, a reagují většinou obratem. Starší děti od 2. stupně většinou mají online výuku celý den od 8 ráno do 14 hod a pak zase spoustu dalších projektů a úkolů.  Ve veřejných  školách to funguje podobně, vždy záleží na řediteli a učitelích, jakou formu práce se studenty preferují. Nejhůře trpí touto situací syrské děti z uprchlických rodin – za normálních okolností chodí do školy až odpoledne, když skončí vyučování ve veřejných školách, ale během krize přišly i o tuto možnost, jaksi nejsou peníze ani od vlády ani od mezinárodních organizací na to, aby učitelé dostali zaplaceno…

Česká škola pro nás funguje obdobně, dostáváme týdenní plán učiva a cvičení, místo videí máme dvakrát týdně online hodinu na Zoomu. To považuji za velké pozitivum celé téhle patálie, protože náš syn má příležitost seznámit se se svými spolužáky, než se k nim příští školní rok po návratu do ČR připojí. Také má přímé srovnání, kde jsou v učivu ostatní děti. Tři roky se snažíme dohánět českou výuku o víkendech a ve volném čase, což je při už tak dost náročném studiu v cizím jazyce pro prvňáčka a druháka těžké, ale doufám, že o to jednodušší pro něj pak bude naskočit ve 3. třídě.  

Výhodou naší karantény je fakt, že tatínek je na mateřské dovolené a já mám po dobu nouzového stavu trochu volnější pracovní režim, takže se u dětí můžeme střídat a trávit spolu daleko víc času. Děti nám hned záhy sdělily, že nejsme tak dobří pedagogové jako paní učitelky, a že chtějí zpátky do školy, ale snad už poznaly, že se nejedná o prázdniny, a musí i doma aspoň trochu studovat. A my jako rodiče jsme pochopili, že nemá cenu být maximalisty se třemi malými dětmi a současně bychom neměli přežívat ale prožívat. Uvědomili jsme si, že si stačí dávat každodenní malé cíle a pomáhá pochválit za každou malou snahu. V zemi, kde ve školách neexistují školní jídelny a děti obědvají na hřišti sendviče a chipsy, jsou pro mne osobně k nezaplacení společně uvařené a snědené obědy, čas na společné povídání, odpolední hry nebo jen takové obyčejné pozorování západu slunce.  A od našich kamarádů mám potvrzeno, že podobně jako u nás v Bejrútu to za této neobvyklé situace vypadá v Liberci, v Ženevě nebo v Sarajevu a je úplně jedno, jestli máme doma děti dvě, nebo čtyři.

Škola by nám měla začít opět 8. června. Tak uvidíme.

Maminka Petra a děti Albert, Rozalka a Artur