Sebepéče znamená dávat světu ze sebe to nejlepší. Ne to, co z nás zbyde.

“Sebepéče znamená dávat světu ze sebe to nejlepší. Ne to, co z nás zbyde.”  Je oblíbený citát Alžběty Popelka, která připravila a odborně vede workshop “Sám sobě oporou”.

Toto šestihodinové setkání určené pedagogům a managementu školy má z jeden cílů vnést klid do sborovny. A co můžete očekávat, pokud se na tento workshop přihlásíte?

Název workshopu zní velmi konejšivě. Co si vlastně máme představit pod pojmem "být sám sobě oporou“ v každodenním kolotoči povinností?

Já za tím vidím především soucit a laskavost k sobě samé, která se propisuje například do toho, jak sama k sobě hovořím, jak reaguji, když se mi něco nepovede, jak si dovolím zastat se sama sebe nebo jak dokážu přijmout to, co zrovna prožívám. Je to množství drobných střípků, které ve výsledku tvoří velkou mozaiku.

Často slýcháme (obzvlášť při demonstraci v letadle od letušek), že musíme nejdřív nasadit kyslíkovou masku sobě, abychom mohli pomoci dětem. Proč je to pro nás rodiče a mnohé učitele v praxi tak těžké přijmout?

Mám zato, že především v rodičovské roli a v pomáhajících profesích často dochází k přesvědčení, že pokud jsem dobrý rodič či dobrý pedagog, stavím sebe sama až na druhé místo (někdy i na třetí nebo čtvrté). A pokud tomu tak není, jsem sobecká a tudíž špatná. Toto přesvědčení v různých obměnách nám pak brání žít spokojenější život a uznat, že i my jsme důležití. 

Paralela s kyslíkovou maskou v letadle mi přijde velmi trefná, protože si díky tomu můžeme lépe představit, že pokud (v tomto případě z důvodu nedostatku kyslíku) odpadneme, nikomu už nepomůžeme. Jestliže tedy nedokážu nebo nechci dělat pozitivní změny kvůli sobě, můžu to udělat kvůli druhým - pokud totiž budu v pohodě já, bude více v pohodě i mé okolí, ať už doma nebo v práci. 

Je tento workshop určený jen pro ty, kteří se cítí na pokraji vyhoření, nebo z něj může čerpat i někdo, kdo je relativně v pohodě a chce jen prevenci?

Workshop je koncipovaný tak, aby byl otevřený pro každého. Jediným kritériem je chuť/ochota se na chvíli zastavit a téma podpory trochu blíže prozkoumat. 

Přestože jsem se v minulosti věnovala i vzdělávání v oblasti syndromu vyhoření, přišlo mi, že jednotlivé oblasti a tipy jsou dobře dohledatelné, takže každý, kdo se o téma alespoň trochu zajímá, může najít velké množství materiálů a videí. Proto jsem se snažila zaměřit na oblasti, které z mého pohledu bývají častěji opomíjeny a mám tedy důvěru, že můžou být užitečné pro široké spektrum lidí. 

V čem se v rámci tématu vnitřní opory prolíná svět rodičů a pedagogů? Mají tyto dvě skupiny společné jmenovatele?

Spíš přemýšlím, co mají odlišného. A jediné, co mě napadá, tak je kontext, ve kterém se pohybují. A ani to není zcela platné, protože někteří pedagogové jsou zároveň rodiči. To, že mám možnost nahlédnout za oponu práce pedagogů i prožívání rodičů, mě utvrzuje, že téma vztahu k sobě a sebepodpory je opravdu aktuální v obou skupinách.  

Mnoho lidí má pocit, že na další vzdělávání už prostě nemá kapacitu. Co byste vzkázala někomu, kdo váhá, zda do workshopu investovat svůj drahocenný čas?

Přijde mi důležité rozlišit, jestli je člověk v přetížení, kdy vnímá, že nezvládá přijímat žádné další informace a jen představa dalšího vzdělávání v něm vyvolává tlak a další nepříjemné pocity - a nebo zda je to ta situace, kdy by naopak mohlo být velmi prospěšné se zastavit a udělat si čas pro sebe. Často máme v našem každodenním rytmu řadu úkolů, které potřebujeme splnit. A pokud si řekneme, že čas sobě budeme věnovat, až budeme mít vše hotovo, může se snadno stát, že se tohoto zastavení nedočkáme. Ono je totiž stále co dělat.

Pokud se tedy někoho týká spíše druhý scénář a téma sebepodpory mu rezonuje, doporučila bych Pojďte si to dovolit a zkusit, co to přinese. 

Workshop slibuje praktické nástroje. Můžete prozradit jednu drobnou techniku nebo myšlenku, kterou si účastníci mohou vyzkoušet hned teď? Takovou KPZ (krabičku poslední záchrany).

Na workshopu se věnujeme více komplexnějším tématům, ale můžu nabídnout drobnou jednohubku, která s tématem souvisí a nevyžaduje nic víc než pár minut našeho času. 

Jen se v tuto chvíli zastavte, pokud můžete, zavřete si po přečtení instrukcí oči. A jen pozorujte, co se děje ve vašem těle - jak vám v něm teď je? Je nějaká oblast, která se hlásí o pozornost? Je zde něco, co vaše tělo teď potřebuje? Je možné mu to (alespoň v nějaké míře) dopřát? Poté přesuňte pozornost k tomu, jak se cítíte. Jak vám teď je? Jaký pocit se objevuje? Je nějaké místo v těle, kde jej vnímáte? Co byste pro sebe v tuto chvíli potřebovali? 

I taková drobnost nám může pomoci dostat se se sebou do kontaktu a vrátit se do přítomnosti. Tuto mini aktivitu můžeme dělat v různých obměnách a využívat ji v rozmanitých situacích (naladění se na začátku pracovního dne, příprava před náročnou schůzkou, zpestření pracovní pauzy, odpočinek po příchodu domů,...)

Bude se na setkání hodně mluvit, nebo nás čekají i prožitkové aktivity, které účastníkům pomohou se na chvíli zastavit a nadechnout?

Ráda na svých workshopech dávám prostor sebezkušenosti, tedy příležitosti si věci vyzkoušet a objevovat. Zároveň tam, kde mi to dává smysl, přináším i drobnou teorii, o kterou se pak tato sebezkušenost může opřít a díky které si pak mohou účastníci odnést i nové znalosti. 

Práce s emocemi může znít odborně – naučíme se díky odbornému vedení, jak zvládat konkrétní výbuchy (naše i dětské) s větším klidem?

Byla bych moc ráda, kdyby to byl jeden z vedlejších účinků :) Zároveň to není tak, že bychom se přímo na toto místo zaměřovali. Ale už jen to, když emocím více porozumíme a pochopíme jejich nezastupitelnou roli, nám může více klidu a nadhledu přinést. 

Jaká atmosféra na Vašich workshopech obvykle panuje? Musí se účastníci bát, že budou muset sdílet své soukromí, pokud se na to nebudou cítit?

Bezpečí účastníků je pro mě jednou z důležitých priorit. Celý workshop stojí na osobní dobrovolnosti a tedy jakékoliv sdílení a účast na aktivitách je pozvánkou, kterou může každý uchopit podle svého aktuálního rozpoložení a potřeby. 

Co je pro Vás osobně na tomto kurzu nejsilnějším momentem, když vidíte reakce účastníků?

Pro mě jsou to momenty, kdy vidím, že věci, které přináším, zapadají a že to účastníkům dává smysl. Také jsou pro mě silné chvíle, když lidé hovoří od srdce a jsou ochotni se dotýkat vlastní zranitelnosti. 

Také je pro mě silné už jen to, že se účastníci rozhodnout investovat svůj čas do mého workshopu. Vnímám to jako projev velké důvěry a je pro mě závazkem, abych naším setkáním všechny provedla tak, jak nejlépe dokážu. 

S čím (s jakým pocitem nebo myšlenkou) byste si přála, aby účastníci z workshopu odcházeli domů?

Líbilo by se mi, kdyby účastníkům šly hlavou věty typu Joo, to byl dobře strávený čas. - Jsem rád, že jsem tu byl. - A tohle chci vyzkoušet. - Konečně tomu líp rozumím, proč manžel reaguje zrovna takto. - Tohle bych mohla zkusit jinak. 

Jak se „opečovaný“ dospělý projevuje ve vztahu k dětem? Uvidí rodina nebo žáci ve třídě změnu hned?

Věřím tomu, že první otázku může propátrat každý z nás - Jak reaguju na děti, když se cítím být v pohodě/když jsem v nepohodě? Jaká panuje atmosféra? Jak reaguji na nepříjemné situace? Co mi v tu chvíli běží hlavou? 

Předpokládám, že odpovědi se ponesou v podobném duchu, a sice že když jsem sama v pohodě, dokážu více empaticky, klidně a svobodně reagovat oproti stavu, kdy jsem přetížená, podrážděná a napjatá.

Zda se změna pozná hned, záleží také na všímavosti okolí. Naše prožívání propisuje do našeho chování, a to pak přinášíme do interakcí s rodinou, žáky či dalšími lidmi, se kterými se dostaneme do kontaktu. Jen nám moc nehraje do karet, že si přirozeněji všímáme víc těch věcí, které se nám nelíbí, než těch příjemných a fajn. Podobně jako když nás bolí hlava - pokud se tak děje, uvědomujeme si to velmi intenzivně. Ale když přestane, všimneme si toho až za nějaký čas a někdy ani to ne. Takže všímat si toho dobrého, co se nám a kolem nás děje, je samo o sobě výzva. Ale stojí to zato :) 

Workshop probíhá pod hlavičkou Unie rodičů – v čem vidíte největší sílu takového komunitního setkávání - propojení rodiče a pedagogové?

Za mě je největší síla v budování společných vztahů, zejména vzájemné důvěry. Když se lidé znají osobně a mají prostor spolu mluvit i jinde a jinak než například na třídních schůzkách, je pro ně přirozenější se ozvat, když se jim něco nelíbí nebo mají nějakou obavu. Záležitost se tak s větší pravděpodobností zachytí a vyřeší již v počátku a „nepřeroste přes hlavu”.  

Kdybychom měli vybrat jednu větu, která by měla váhajícího ředitele či učitele povzbudit k odeslání přihlášky, která by to byla?

Vybrala bych můj oblíbený citát Sebepéče znamená dávat světu ze sebe to nejlepší. Ne to, co z nás zbyde.