Rodičovský spolek v Hořicích: je důležité nastavit si dobře procesy

Kateřina a Jan Šaršonovi jsou členy výboru Spolku Montessori Hořice. Sdružení rodičů funguje při státní Základní škole Na Habru už sedm let a podporuje tu část tříd, které si zvolily montessori program. Spolek zároveň prošel výraznou proměnou – z několika málo nadšených rodičů, kteří hledali jinou cestu vzdělávání pro své děti, se stala organizace, která dnes sdružuje přes 100 rodičů a vyjednává s nejrůznějšími partnery. Jak tedy dnes funguje?

Proč jste se rozhodli zapojit aktivně do života školy coby rodiče?

KŠ: Máme čtyři děti, takže je pro nás přirozené zajímat se o to, v jakém prostředí vyrůstají a učí se. Když se narodila naše první dcera, začala jsem se víc zajímat o Montessori přístup a později jsem absolvovala kurz pro věk 3–6 let. U zrodu spolku jsme nebyli - montessori v Hořicích vzniklo díky velkému úsilí a nadšení rodičů před námi a otevřenosti pana ředitele a prvních průvodkyň. Postupně jsem dostala příležitost vést na škole Montessori školičku pro předškoláky, takový přípravný kroužek. Dnes máme s manželem montessori kurzy oba a věříme, že díky tomu můžeme být škole dobrými partnery pro dialog. 

Někdy je samozřejmě těžké všechno skloubit – svůj čas dělíme mezi čtyři děti i další aktivity. Ale když se pak potkáme s lidmi ze spolku, ať už při plánování nebo při nějaké akci, moc si to užíváme a připomene nám to, proč to celé děláme. Ze spousty rodičů se stali naši přátelé. 

Jak vaše škola pracuje s rodiči?

KŠ: Pracujeme s nimi už od chvíle, kdy nastupují do Montessori školičky. Chceme, aby rodiče věděli, jak montessori třídy fungují, aby je pak třeba nepřekvapilo, že se snažíme učit v souvislostech či klademe velký důraz na to, aby se děti postupně naučily být zodpovědné za své vzdělávání. Letos jsme zavedli nabídku, že se mohou rodiče přijít podívat přímo do výuky, aby věděli, jak to u nás funguje.

A potom pořádáme v rámci školičky večerní setkání, kde se probírají různá témata, například školní zralost, principy montessori pedagogiky, jak to u nás chodí aj.

Když proběhne zápis a děti jsou přijaty, zveme budoucí i stávající rodiče na společnou akci na ukončení školního roku. Je to spíše takové přátelské setkání, sejdeme se na místním koupališti, opékáme buřty a hrajeme na kytary. 

Co se vám pro zapojení nových rodičů osvědčilo?

JŠ: Rodiče oslovujeme už v době, kdy jejich děti teprve míří do školy. Chceme, aby se mohli seznámit s prostředím i s ostatními rodinami, a proto je zveme na různé spolkové akce – například na vánoční dvoreček, loučení se školním rokem nebo na seznamovací víkend. Díky tomu se mohou zapojit hned od začátku a alespoň trochu se cítit jako součást komunity.

Občas pořádáme i brigády, které mají nejen praktický, ale i společenský rozměr. Dříve jich bylo víc – tehdy bylo potřeba upravit školní dvorek a další prostory. Společně s rodiči jsme například montovali kuchyň pro děti, kterou spolek zajistil od nákupu až po smontování. Vybudovali jsme také dílnu s ponky, svěráky a vybavením pro tvoření nejrůznějších výrobků nejen ze dřeva. Staré stoly jsme našli na půdě školy, kompletně je zrenovovali, dali nové desky a namontovali renovované svěráky a s pomocí dětí i rodičů dali všechno do pořádku. 

V čem vám přijde dobré trávit spolu čas prací pro školu?

JŠ: My s Kačkou hodně věříme v sílu komunity. Chceme, aby se rodiče znali, potkávali a měli možnost dělat věci společně. Děti nás přirozeně propojují a dávají nám důvod se scházet, sdílet a společně tvořit. Každý se může zapojit po svém – někdo se jen účastní akcí, jiný pomůže na brigádě, napíše článek, nebo se podílí na samotné přípravě akce pro ostatní. Vše je dobrovolné.

KŠ: Myslím, že opravdu hraje velkou roli třeba ten seznamovací víkend. Je to taková nejkrásnější akce spolku - stojí nás sice hodně úsilí a práce, ale vždycky to stálo za to. Jak to plánování v podobě přípravy her, trénování scének či stavění různých kulis, tak akce samotná. Poznají se noví i stávající rodiče i děti, ať už skrz společné hry a aktivity, nebo povídání u kávy či večerního ohně. 

Jak ten víkend vlastně probíhá?

JŠ: V září jezdíme s rodiči i dětmi do kempu u hradu Pecka. Letos jsme měli téma „Král Artuš a rytíři kulatého stolu“, je to jako by člověk jel na takový ten akční tábor plný scének a her. Přípravy probíhají vždy několik měsíců dopředu. Na místě je pohodová atmosféra, hrajeme etapové hry, máme dílničky pro děti, ale třeba i přednášky pro rodiče, které připravují průvodkyně a jsou takovým náhledem do světa montessori pedagogiky. Je to velká akce, letos jelo asi 120 lidí.

Je něco, co jste v oblasti spolupráce rodičů zkoušeli a úplně to nefungovalo?

JŠ: Od některých rodičů vím, že by měli zájem o menší setkávání podle společných zájmů – třeba divadelní, hudební nebo tvořivá skupinka. My už teď nemáme tolik kapacity, já zároveň vedu spolek, takže čekáme, až se najde někdo, kdo by takovou skupinku s chutí rozběhl. Každá taková iniciativa totiž potřebuje svého tahouna.

Kolik vás je v rámci spolku těch aktivních? Třeba deset?

JŠ: To určitě víc. Máme sice sedmičlenný výbor, ale aktivně se zapojuje mnohem více lidí – možná třetina rodičů.

Je ten výbor placený?

KŠ: Ne, všichni to dělají zdarma. Ale třeba do budoucna ta potřeba vyvstane, neustále se vyvíjíme. Rodiče spolku přispívají 700 Kč na dítě měsíčně. Z toho pak zajišťujeme například kancelářské potřeby, montessori pomůcky, či školení pedagogů. Škola se snaží nakupovat, co může, ale v Montessori prostředí je přirozeně větší spotřeba materiálu – místo učebnic děti pracují s pomůckami a tvoří. Proto jako spolek organizujeme společné nákupy věcí, které děti často používají, třeba pastelek, štětců nebo papírů. Má to i praktickou stránku – rodiče nemusejí všechno řešit jednotlivě. V současné době pomáháme i s částečným financováním asistentů.

Na některých školách rodiče vedou třeba i kroužky.

KŠ: U nás to tak také je. Někteří rodiče jsou ve škole i částečně zaměstnaní, jeden tatínek třeba jednou týdně vede dílny. Jednou za týden máme takzvané dílničky, kde si děti dopředu vyberou, zda půjdou na vaření, výtvarnou, hudební nebo tvrdou dílnu. Někdy rodiče i takovou dílnu sami zorganizují, třeba s dětmi vyrábí korálkové náramky. Nebo já jsem s nimi několikrát šila na stroji. Někteří rodiče nám také pomáhají jako experti třeba na pozemku, který má na starosti třetí trojročí. A pak se dělají takové větší projekty, třeba že rodiče představovali žákům svá zaměstnání.

Chodí do vaší školy děti jenom z Hořic?

KŠ: Většina pochází ze širšího okolí, ale začaly se nám hlásit už i děti z Hradce Králové. Zájem o montessori určitě je. 

V rámci studia jste se byli podívat i na montessori školách v Německu. Co vás tam třeba zaujalo?

JŠ: Myslím, že jak v Česku, tak v Německu hodně záleží na tom, jak dlouho už tam Montessori školy fungují a hlavně jaké mají zkušenosti. U nás existují zhruba dvacet let, v Německu často ještě déle. Mají tam i výrazně větší finanční možnosti – v jedné škole jsme třeba viděli nádherný přednáškový sál s profesionální technikou, osvětlením a mixážními pulty, či obrovský plně vybavený ateliér.

Inspiraci ale rozhodně můžeme čerpat i v rámci České republiky. Rádi jezdíme například do Kladna nebo na ZŠ Na Beránku, kde se inspirujeme hlavně v organizaci výuky. Jsou nám blízcí i tím, že jde také o státní školu. Oni už fungují dvacet let, zatímco u nás jsme teprve na začátku – minulý rok jsme otevřeli třetí trojročí. Je to období, kdy se všechno postupně usazuje a hledá svou cestu.

S čím ještě jako rodiče pomáháte?

JŠ:  Snažíme se také psát a podávat granty, které by škole mohly pomoci s rozvojem. Zároveň se staráme o propagaci Montessori pedagogiky na Hořicku - píšeme články do místního zpravodaje i na web, připravujeme informační nástěnky nebo pořádáme přednášky.  

Jaká témata přednášek se vám osvědčila?

KŠ: Různá, z oblasti montessori, ale třeba i zdravé dospívání – dopoledne se lektoři věnovali dětem a k večeru měli přednášku na téma sexuální výchovy pro rodiče. Ti tak mohli navázat na to, o čem se s dětmi mluvilo, lépe pochopit, jak byla témata vysvětlována, a případně jak je doma dále rozvíjet. Akce měla velký úspěch a určitě bychom ji rádi zopakovali.

Jak často se jako rodiče vídáte?

JŠ: Zásadní akce jsou tři – Pecka, vánoční setkání a slavnost na konci roku. Ten úzký sedmičlenný tým se schází třeba jednou za dva měsíce, většinou u nás doma. Na jaře a na podzim pořádáme veřejné setkání výboru v restauraci. Máme dopředu naplánovaný program a zároveň rodičům představíme, co spolek aktuálně dělá a jak se mohou zapojit. Samozřejmě je prostor na dotazy, či mohou rodiče přijít s nějakým návrhem. Bývá nás tam třeba 25, někdy přijdou i pedagogové, či vedení školy.

Proč vy osobně věnujete tolik času práci ve spolku?

KŠ: Byli jsme u zrodu školy téměř od začátku. Montessori pedagogika nám dává velký smysl, takže pro nás bylo přirozené zapojit se do spolku a pomáhat rozvíjet ji i v našem regionu. Spolek se mezitím hodně proměnil – upravily se stanovy, rozšířil se výbor a nastavily se procesy, aby fungoval i při větším počtu rodičů a jeho činnost byla co nejtransparentnější.