Rodiče jsou moje spojka do místní komunity

Jaké to je, budovat rodičovskou komunitu ve zbrusu nové škole, do které se navíc spojilo šest obcí z okolí? Petra Mazancová, ředitelka Školy Pod Beckovem, tuhle realitu už více než rok žije. Na co naráží? A co jí pomáhá?

Jaké to je, stavět školu na zelené louce?

Náročné. Český legislativní systém na to vůbec není nastavený. Například školu vám zapíšou do rejstříku skutečně až od 1. 9., takže všem učitelům můžete dát smlouvu až od tohoto data. První peníze na výplaty nám přišly až 7. října. IČO vám začne také platit až po zápisu do toho rejstříku, do té doby nic nekoupíte, neuzavřete žádnou smlouvu nebo prostě všechno to musí udělat zřizovatel a pak se to převádí. 

Od nuly startujete i co se spolupráce s rodiči týče. Jak postupujete?

Komunikace s rodiči byla vždy věc, ve které jsem si myslela, že jsem dobrá. Mě to vlastně vždycky bavilo, „challenge“ toho, že někdy přicházíme s rozdílnými názory, ale že ten profesionál v komunikaci jsem já. Že že to umím posunout do roviny, že se nakonec vzájemně ujišťujeme v tom, že jde oběma stranám o to samé, a to je dobro dítěte. 

Zde jsme v poněkud specifické situaci. Z jedné strany je podle mě velká odvaha dát svoje dítě do školy v momentě, kdy je ta budova jen betonová konstrukce a všude bahno, nemáte žádné reference a podobně. 

Mám sama čtyři děti, dokážu pochopit, že to je složité. Zároveň se mezi rodiči často setkávám s určitou samozřejmou nárokovostí ve smyslu „my máme právo na to a na tohle“, která je tu hodně zakořeněná. Lidi tu na školu hodně dlouho čekali. A zároveň jsme se dostali do situace, kdy jsme měli o 50 zájemců o první třídy víc, než jsme mohli přijmout, takže jsme losovali. Máme tu několik dětí, které bydlí naproti škole, ale jezdí denně do Líbeznic, to bych i já jako rodič těžce nesla. No nebyl to úplně dobrý výchozí „point“. 

Druhé téma, se kterým někdy narážím, je odolnost dětí.

Co to v tomto kontextu znamená?

Ve smyslu „resilience“. Opravdu mám pocit, že dětem často strašně umetáme cestičky a neumožníme jim samostatnost. Nemyslím si, že je předem nutné všechny situace ošetřovat. V životě to tak taky není. Já se snažím, aby ve škole byla taková atmosféra, že každé dítě vždycky najde nějakého dospělého, který mu s čímkoliv pomůže. Setkávám se ale s pro mě mnohdy překvapivými dotazy typu: Proč jsou první třídy tak daleko od skříněk? Přeci tam prvňáčci netrefí? A přitom nemusí nikam po schodech, prostě přejdou po chodbě, navíc je tam paní učitelka, paní asistentka, paní vychovatelka. Nebo sedmáci měli adaptační kurz, vedl ho náš pan učitel, který je i skautský vedoucí.  A my jsme při té příležitosti zjistili, že máme i sedmáky, kteří v životě nejeli MHD, rodiče je všude vozí. 

Testujeme si to i na kiss and ride parkovišti – dvě třetiny rodičů z Bášti děti vozí, byť by mohly v pohodě i pěšky. No, ale kiss and ride nám úplně nefunguje, protože velká část těch rodičů dítě nevypustí, ale vystoupí s ním a vede ho až ke dveřím. Situaci značně komplikuje i fakt, že je škola prosklená. Maminky prostě stojí za sklem, takže dítě, co má jít ze šatny do třídy, vidí venku maminku, která ho sleduje, jestli to zvládá, a znova se dekompenzuje. Vážně zvažuji, že ráno zatáhneme rolety. (smích) My je přeci nikde v koutku nešťastně sedět nenecháme, i když přijdou s tím, že jsou ve strašném problému a nemají bačkorku. Někdo z dospělých jim vždy pomůže. 

Třetí faktor, který do budování komunikace s rodiči vstupuje, je fakt, že se tu mísí rodiče z šesti různých obcí a těchto šest komunit mezi sebou má historicky různé vztahy. Podle mě je výhoda, že nejsem odtud, podezírali by mě totiž, že nadržuji „těm svým“. 

Rozumím. Na přípravu školy jste měla rok. Jak jste si tu spolupráci s rodiči naplánovala?

Máme napsanou zřizovatelskou vizi, máme vlastní vizi školy a máme zakázku mezi zřizovatelem a ředitelkou, tedy mnou, přičemž zřizovatel je poměrně osvícený. Najal například člověka, který nám facilitoval setkávání, kde jsme se slaďovali, co od školy chceme. A zapojení rodičů v těch vizích tvoří významnou část. Škola má být místem spojování komunit z těch šesti obcí, což se nestane přes noc. Už v průběhu minulého roku jsme pořádali několik setkání s rodiči v různých obcích.

HEJNÉHO MATEMATIKA JAKO PRUBÍŘSKÝ KÁMEN KOMUNIKACE S RODIČI

Na co jste se tam zaměřili?

Pro mě bylo prioritou předat jim, že je absolutním základem bezpečné prostředí. Že když se nebudeme cítit bezpečně a dobře, tak se nebudeme dobře učit. Každé dítě by tu mělo mít alespoň jednoho člověka, za kterým může zajít s jakýmkoliv problémem. Potom je to pro mě angličtina od první třídy, plus „native speakeři“, rodilí mluvčí. Ty jsem sehnala. A třetí věc, a to byl asi úplně největší průbířský kámen celé komunikace s rodiči, byla Hejného matematika. Až když jsme přestali říkat Hejného matematika a začali jsme jí badatelská a konstruktivistická, rodiče ji trochu přijali.

Proč myslíte, že pomohlo říkat jí jinak?

Protože Hejného matematika u rodičů nemá moc dobrou image, bojí se, že půjde o systém, kterému nebudou rozumět. Nebudou schopni svému dítěti pomoct a dostatečně ho podpořit.  Je nutné vysvětlovat, že já si myslím, že rodič se školu vlastně nijak starat nemá, že dítě má co do vzdělání ošetřit škola. Absolvování první třídy by nemělo záviset na tom, že máte maminku, která s vámi každý den hodinu denně dělá domácí úkoly, protože ne každý takovou maminku nebo tatínka má, z různých důvodů. Když dítě něco nebude vědět, je úplně OK, když mu rodič řekne: Musí ti to vysvětlit paní učitelka, běž za ní. I naši učitelé jsou k tomu vedení. A badatelská matematika, to zní dobře, badatelské zkoumání má většina rodičů ráda. 

Jak jste tedy tu matematiku rodičům komunikovali?

Na rodičovských schůzkách, ale i na našem webu nebo Facebooku, který nám mimochodem vede profesionál. Náš osvícený zřizovatel uznal, že na to už prostě kapacitu nemám, a dal nám na to peníze. Ono to bylo potřeba z více důvodů, i proto, že částí komunity jsme pro líbeznickou školu vnímáni jako konkurence, protože máme stejné spádové území

SPOLEK RODIČŮ

Na webu máte zmínku o tom, že u vás existuje spolek rodičů. Jak vznikl?

Já jsem chtěla spolek rodičů ještě před otevřením školy, protože jsem věděla, že nemám školskou radu a musím ji zřídit, a že spolek mi alespoň trochu pomůže se v komunitě rodičů zorientovat. 

A do kdy se musí zřídit školská rada od založení školy?

Teoreticky by měla schvalovat třeba jako školní řád, ale to se u nás jako nestalo. A já musím říct: jen ať si někdo troufne mi to vytknout, přijde mi zkrátka relevantní dát si čas a uspořádat to hlasování třeba v lednu. 

Takže sdružení bylo takový mezikrok?

Ano. Přestupovaly ke mně různé děti, v životě jsem jejich rodiče předtím neviděla. A mezi nimi i chlapeček, co byl doposud na domácím vzdělání.  Ta maminka byla hrozně vděčná, že jsme jejího syna přijali, a řekla mi: "Co vás můžu udělat?“ A já spontánně odpověděla, ať založí spolek rodičů. Skutečně to udělala, přidalo se několik dalších maminek. Všem rodičům, co byli v Edu Page, jsem asi před půl rokem napsala, že vzniká spolek a mohou se připojit.

A proč jste to té mamince navrhla, proč jste považovala za důležité spolek založit?

Protože škola potřebuje pomoc od místní komunity. A já tu místní komunitu zatím moc neznám. Navrhla jsem to té konkrétní ženě i proto, že ona také nebyla odtud, říkala jsem si, že by jí to mohlo pomoci se s ostatními seznámit. A že nebude zatížena historickými vazbami tady. Zároveň mě vždycky štvala sdružení rodičů, která byla čistě formální, jako vlastně na všech školách, kde jsem působila. Ano, spolek ve stylu „tady máte příspěvek, ale žádnou činnost po mně jako nechtějte“ má také smysl. Ale spolek může poskytnout i víc. 

Co třeba?

Pomoci mi mít rodiče na své straně. Hodně rodičů mi píše, jak jsou spokojení, ale je přirozené, že člověk o něco silněji vnímá ty, kdo mu spílají. Já nejsem místní a nejlíp vám v mnoha ohledech poradí místní lidi. Třeba se do spolku rodičů zapojila maminka, která je referentka obecního úřadu v Bašti, což je samozřejmě hrozně dobré, protože tu všechny zná. Hledali jsme třeba někoho, kdo by ráno hlídal na přechodu a trochu reguloval to parkoviště. I v tom je znalost té komunity strašně přínosná. Rodiče jsou moje spojka do té komunity.

Nakolik se v tom spolku angažujete osobně vy?

Jediné, co jsem udělala, je, že jsem udělala úvodní schůzku v restauraci. Odhlásila jsem se potom i z jejich WhatsAppové konverzace.  Podle mě ten spolek nemám roztleskávat. Můžu říct, že o spolupráci stojím, což také dělám. Ale ono se ukazuje, že jsou skutečně neuvěřitelní. Hodně mi pomohli komunikačně ošetřit třeba rozjezd školy, který byl tedy opravdu punk. 

Jak to? 

Startovali jsme totiž ve stále nedokončené budově. Věděli jsme, že kvůli stavbě nebudeme začínat 1. 9., ale až o týden později. Jenomže pak jsme se dozvěděli, že ani 8. 9. nebudeme ještě mít tu budovu. Posouvat jsem to už ale nechtěla, tak jsme rozhodla, že se prostě budeme učit venku. To se také po celý první týden dělo, všech 14 tříd bylo venku a naštěstí ten týden skoro nepršelo, měli jsme štěstí. Museli jsme improvizovat i při oficiálním zahájení. Někomu to vadilo, ale mnozí rodiče také chodili a nabízeli různé formy pomoci škole, od zařízení koberců po pomoc s natíráním omítek.  A já byla moc ráda, že jsem už mohla říct: děkujeme za nabídku, kontaktujte rodičovský spolek. Jednak mi to ušetřilo čas, jednak mě to ušetřilo složitých situací, kdy tatínek věnuje škole počítač za 100 000 a pak zrovna jeho Pepíček zlobí – to se pak řeší složitě.

Jak váš spolek funguje?

Z každé třídy mají delegáta ve výboru, jedou hodně i online. Jsou zapsaní v rejstříku jen pár měsíců, nastavili nějaký poplatek, seznamují se svojí vizí rodiče a hodně usilují o to, aby měli z každé třídy nějakého delegáta. I s přípravkou máme 16 tříd, ideálně by tedy mělo být i tolik delegátů plus tři ve výboru. Rodiče nám pomohli vybavit třeba knihovnu. Narazila jsem také na to, že třeba Microsoft umí spolku poslat nějaké peníze za dobrovolnickou práci, kterou na škole odvede jejich zaměstnanec. Máme tu několik tatínků, kteří nám pomáhají s počítači, dělají to vlastně zadarmo, a Microsoft nám za ty odpracované hodiny pošle na účet spolku v rámci CSR peníze.  

Školu založilo šest obcí. Školu dělá i komunita kolem ní. Nakolik tyto skupiny u vás propojené?

Spíš moc ne, občas spolu hrají nějaký přebor, ale jinak je tady ta komunita logicky hodně taková ta „overnight“. Lidi večer přijedou, vyspí se a ráno odjedou. Škola tomu může dát nějakou kotvu. Aby z dětí vyrostli komunitněji založení lidé, kteří budou trochu přesahovat hranice těch obcí, to bez rodičů neudělám. Možná je to nějaká moje naivní pravdoláskařská představa, ale já si opravdu myslím, že když děti vyrostou v tom, že prostě mají ve třídě spolužáky z různých vesnic, tak už to pro ně bude normální, že v té komunitě nějak fungují.

PETRA MAZANCOVÁ

Po ukončeném studiu Pedagogické fakulty v Hradci Králové se vydala na cestu povolání učitelky. Po skoro 9 letech na českolipském gymnáziu v Praze a více než 4 letech na VOŠ a SŠ obalové techniky ve Štětí se posunula ještě o trochu více na sever, a to na Gymnázium Josefa Jungmanna v Litoměřicích, kde vyučovala angličtinu a společenské vědy. V roce 2017 spoluzaložila Učitelskou platformu – profesní organizaci, která hájí společné zájmy a názory jejích skoro 1 200 členů (a více než 10 000 členy na facebookové skupině platformy). Od roku 2024 je ředitelkou Základní školy Pod Beckovem. 

INFOBOX

ZŠ Pod Beckovem je svazková škola, vytvořená šesti obcemi. Nově otevřela v září 2025 v budově v Bášti a příští rok chystá otevření druhé budovy v Měšicích. Obě budovy by měly pokrýt potřeby cca. 810 žáků. Škola bude fungovat podle jednotného ŠVP a učitelé 2. stupně budou působit v obou budovách.