Otto Eibl: Škola není jen denní odkladiště dětí, rád jí pomůžu

Rodiče jsou na ZŠ Tvarožná nedaleko Brna vítáni. Jedním z těch, kdo se do dění ve škole zapojují, je i politolog Otto Eibl, jehož syn zde chodí do třetí třídy a ten starší čerstvě docházku dokončil.

Nakolik podle vás ZŠ Tvarožná zapojuje rodiče do života kolem školy? Kterých aktivit si například ceníte?

Příležitostí, jak se se školou spojit, mám u nás v Tvarožné jako rodič víc než dostatek. Když pominu klasické hovorové hodiny a třídní schůzky, pořádá škola hned několik událostí, které jsou pravidelnou položkou v kalendáři. Někdy na nich spolupracuje i místní skautský oddíl, popř. paní ředitelka podporuje a garantuje další aktivity, se kterými přichází i samotní rodiče.

Na začátku školního roku bývá vítání prvňáčků, těstě před Vánoci probíhá vánoční jarmark, kde se prodávají výtvory dětí (případný výtěžek jde do rozpočtu školy) a děti také chodívají zpívat koledy na náves. Děti ze ZŠ také na Tvaroženských hodech tančí besedu a konec školního roku je pak uzavřen slavností, kterou mají v režii do značné míry páťačky a páťáci. Všechny tyto aktivity jsou možností, jak se potkat - jednak rodiče mezi sebou, ale i s vyučujícími, v neformálním a příjemném prostředí.

Slyšela jsem, že u vás proběhl i knižní festival. O co přesně šlo?

Letos jsme pak na začátku roku měli knižní festival, který byl obcí podpořen. Otevřeli ho mladí autoři a autorky - píšící děti, které četly publiku vlastní výtvory. Další sekce byla pojatá jako čtení rodičů a prarodičů nejmenším dětem a celé to vyvrcholilo autorským čtením jednoho z nejlepších detektivkářů v republice - pozvání přijal Jiří Březina. S nápadem na festival přišla moje žena Kristína, která získala podporu obce/paní ředitelky. 

Rodiče jsou také zváni do tříd, aby představili svá povolání, popř. každá další aktivita je vítána. Tuším, že dvakrát proběhl cykloden pod taktovkou dalšího z rodičů - Trail Huntera. :) Dalších rodičů je vinař, děti proto vzal do vinohradu, nechal je ochutnat mošt a vysvětlil jim, jak se víno z hroznů vyrábí.

Jsem taky rád, že občas, když probíhají nějaká tematická školení (kyberbezpečnost, šikana…),  je program vyhrazený i pro rodiče. To kvituji i proto, že si mohu udělat obrázek o lektorech, kteří do školy chodí (nad rámec obligátního “dobrý”, popř. “nevim”, co se většinou dozvídám od dětí). A jsem rád, že škola je otevřená diskusi v okamžiku, když se nějaký program nepovede - není tu žádná uražená ješitnost, ale věcný dialog.

Jak jste se do aktivit škol zapojil vy osobně?

Nabídl jsme pomoc s focením tříd. Nejsem samozřejmě profesionální fotograf, ale nebavilo mě, jaké fotky od “školních fotografů” přicházejí - úplný úlet pro mě byly aranžované fotky, kdy naše děti stály u nějakého květinového zátiší s kropáčkem. Když jsem to viděl, musel jsem se smát. V balíčcích, které fotografové posílaly byla navíc spousta věcí, které jsme nikdy nechtěli - přívěsky, zbytečně malé formáty, kalendáře… Ty se samozřejmě nemusely kupovat, daly se vrátit, ale to znamenalo, že nejspíš byly skartovány a vznikal tedy zbytečný odpad. 

Nic proti profi fotografům, kteří se specializují na školy, je to jejich legitimní způsob obživy. Ale dřív nebo později to asi začnou sekat jako Baťa cvičky a přijde mi, že je to škoda - všechny školy, třídy a skupinové fotky jsou pak stejné, nemají duši. :) A samozřejmě si nemyslím, že já to dělám bůhvíjak lépe - na focení tříd se toho zas tolik vymyslet nedá, ale aspoň dětem do ruky nedávám rekvizity, které v životě v ruce neměly. :) (Možná s výjimkou focení prvňáků, těm s třídní učitelkou vždycky nějakou rekvizitu vymyslíme - aneb pamatujete na fotky se Slabikářem? Měli jsme je taky ;))

 Co vám zapojení do dění ve škole dává?

Vždycky si to focení strašně užiju. Máme teda pocit, že nabourám komplet celý vyučovací den, protože k tomu přistupuji hodně s nadhledem a vymýšlíme společně s dětmi, jak by fotky mohly vypadat. Nekoukám na hodinky a vlastně je mi jedno, kolik fotek dvojiček, trojiček, skupinek vyfotím (pak to celé vezmu a nahraju do cloudu, odkud si to mohou rodiče v případě zájmu stáhnout; tisknou se jen skupinové fotky, takže nikoho do ničeho takto nenutíme a každý si rozhodne, co si pak vytiskne a jak). Netvrdím, že je to vždycky jednoduché a vím, že dělám i spoustu chyb, zvlášť když se těch nejmenších ptám na to, co by chtěly (neví, neumí se rozhodnout). Mám tak ale možnost potkat se s dětmi, které znám, a poznat je o něco víc. A ty, které neznám, takhle aspoň trochu poznám. A v průběhu let je docela legrace sledovat, jak ty děti rostou a jak se (ne)mění.

Byl jste žákům také představit své povolání. Jaké to bylo?

 Ano, to bylo prima. Trochu jsem z tématu uhnul a mluvil jsem o principech nejen politické reklamy a o tom, jak se reklama dá testovat. Mou specializací je politický marketing, tak jsem dětem mohl ukázat něco, co si mohly “osahat”. S sebou jsem si vzal eye tracker, vybral několik reklam a obrázků (část z nich jsem upravil - vložil do nich postavy z Minecraftu) a pak jsem každému ve třídě tyto reklamy ukázal a zaznamenal pohyby jejich očí (resp. to, kam se děti dívaly). To jsme si pak promítli a bavili se o tom, jestli ty reklamy byly udělané dobře, nebo ne.

Proč vám přijde důležité, zapojit se jako rodič do života školy?

Přijde mi, že je dobré mít přehled o tom, co se ve škole děje a mít se školou vztah, který je možné rozvíjet a prohlubovat podle potřeby a možností. Nevnímám školu jen jako denní odkladiště dětí, na které bych měl navíc outsourcovat veškeré vzdělávání a výchovu - to by mělo probíhat tak nějak v symbióze s tím, co se děje doma. A když nevím, co se někde děje, těžko na to nějak můžu navázat, popř. reagovat. Pravidelný kontakt také samozřejmě usnadňuje komunikaci s vyučujícími - známe se, víme, co od sebe můžeme čekat a co od sebe chtít. A jsem rád, že nám to v ZŠ Tvarožná funguje opravdu velmi dobře.