Montessori škola v Praze 12 hostila setkání absolventů a současných rodičů

Zajímalo by vás coby rodiče, jak se daří dětem, které prošly stejnou školou, kam chodí vaši potomci? Na Montessori škole v Praze 12 tuhle touhu rodiče mají. Škola jim vychází vstříc a čas od času nabídne možnost, jak se s absolventy potkat. Jedna taková se naskytla 11. června.

Letošní červen patřil oslavám dvaceti let zdejšího Montessori programu - slavilo se například divadelními vystoupeními, ale také besedou v kulturním sále Prahy 12. V zaplněném moderním prostoru ředitelka Mirka Kellovská nejprve vzpomíná na začátky, kdy navštívila školu orientovanou na pedagogiku Marie Montessori ve Švýcarsku. „Moc jsem si přála, aby se v podobném duchu mohly vzdělávat i moje děti,“ říká. Stihla to a školu, kterou záhy založila, její dcery skutečně navštěvovaly – a spolu s nimi postupem času stovky dalších.

Načerpat informace přímo u zdroje

Krom oslavy cesty, kterou škola od založení ušla, je cílem dnešního večera právě zmiňované setkání s absolventy. Sál se pomalu plní desítkami rodičů, učitelů i bývalých žáků. S každým nově příchozím dochází k dalšímu obětí, úsměvům a někdy i slzám dojetí ze setkání, mnozí se neviděli přes deset let.

Dnešní schůzku někteří bývalí žáci pojali jako malý třídní sraz – spontánně se sesedají spolu ke stolkům podle ročníků.

Idea setkání vzešla od rodičů. „Cílem je, aby se mohli potkat absolventi mezi sebou, zjistit, jak se mají, kam je zavál život, ale hlavně to, aby rodiče, kteří u nás děti mají, nebo se rozhodují, zda je k nám dát, mohli vidět, jak vypadají naši absolventi, jak jsou úspěšní v životě, a popovídat si s nimi,“ shrnuje předsedkyně zdejšího spolku rodičů Pavla Hanáková.

Po úvodním slovu ředitelky a krátké fotoprezentaci následuje představení jednotlivých absolventů. Jsou mezi nimi robotičtí inženýři, studenti konzervatoře, práv i medicíny, podnikatelé i budoucí řemeslníci.

Poté nastává možnost obejít si jednotlivé stolečky a zeptat se, na co kdo potřebuje. S dotazy vyráží za absolventy například Tomáš, tatínek dětí v 1. a 3. třídě. „Zajímá mě, jakou měli cestu. Sám jsem prošel klasickým školním systémem a zezačátku pro mě bylo trochu nepředstavitelné, jak se vlastně budou moje děti učit. Zajímá mě, jakým směrem to jednou může vést i je,“ říká.

„Jak to pak naši absolventi zvládají v tom velkém reálném světě je asi nejčastější otázka, kterou nám opakovaně kladou rodiče,“ potvrzuje Mirka Kellovská. „Jsem hrozně ráda, že tady dneska ty dotazy mohou klást a že tady na ně dostávají odpovědi přímo od bývalých žáků,“ říká, zatímco s úsměvem korzuje mezi stolky a nabízí nahlédnutí do třídních kronik.  

Byla jsem divná, učení mě bavilo

Otázka skutečně opakovaně padá i od různých rodičů. „Na nové škole bylo nejdivnější, že mě na rozdíl od mých spolužáků učení bavilo,“ směje se Bětka, která dnes pracuje jako učitelka. Stejně jako někteří její spolužáci zmiňuje v souvislosti s přechodem do běžných tříd výzvu v podobě přechodu ze slovního hodnocení na známky.  „Mně osobně to nevadilo, ale vím, že někteří s tím bojovali,“ říká Bětka.

„Najednou jsme neseděli na koberečcích a chodili jsme na výuku i do jiných učeben, změna to byla veliká,“ vzpomíná Františka. Nezapomene prý také první písemku z matematiky, při které neznala jednu odpověď, a tak se začala, jak byla zvyklá, radit se spolužačkou. „Učitelka nás dost přísně okřikla a já vůbec nechápala, proč – měli jsme naučené, že to je tak správně,“ vzpomíná. Oboustranně si pak situaci spolu s rodiči vysvětlili.

Se čtveřicí kluků opodál debatuje tatínek Martin. „Co byste zpětně na škole změnili, co vám na střední později chybělo?“ ptá se. Někteří říkají, že museli zapracovat na angličtině. „Děkuji, to je dobrý tip, vím, v čem můžu třeba svoje děti podpořit,“ děkuje tatínek Martin a míří dočerpat energii u občerstvení, které připravili osmáci.

Na čem panuje široká shoda je, že absolventi mají pocit, že umí oproti spolužákům na nových „štacích“ lépe diskutovat, že se umí učit více různými způsoby, a hlavně že neztratili motivaci k učení. „Ostatní už na střední mnohdy přicházeli s odporem ke škole, to jsem si já nenesl,“ říká Filip.

A co ještě zajímá rodiče? Například na co absolventi rádi vzpomínají nebo jak pracují s umělou inteligencí.

Není ale nutné stihnout všechno dnes –absolventy je tu možné potkat i při jiných příležitostech, například na podzimním jarmarku. „V hojném počtu chodí také třeba i na naše absolventské plesy, kde deváťáci předávají žezlo osmákům. Vždycky je ráda potkávám,“ říká Mirka Kellovská.