Koučka Eva Rybková: „Vzdělávání v období puberty? Nezapomeňme na vzájemný respekt, druhé šance i autenticitu.“

Koučka Eva Rybková: „Vzdělávání v období puberty? Nezapomeňme na vzájemný respekt, druhé šance i autenticitu.“

Když se nějaký hrdina vydává na dobrodružnou cestu, zpravidla mu pomůže, když má na cestu dobré průvodce. Pro teenagery jimi jsou mimo jiné učitelé a rodiče. Obdobím dospívání je provází i koučka Eva Rybková. Co radí?

Co jsou ty hlavní body, na kterých by bylo dobré se jako rodiče a škola sjednotit v období puberty, aby dítě z obou stran podrželi?

Bylo by moc fajn, kdyby se nám povedlo sjednotit zejména na vzájemném respektu. Škola má určité povinnosti a potřeby, každé dítě má své potřeby, každý rodič také. Když se v tom budeme respektovat, je to dobrý základ pro to, abychom se mohli domluvit.

To platí asi pro všechna období vývoje, nejen pro pubertu. V čem je specifická?

Puberta je hodně o vymezování se, o hledání si svého prostoru, o hledání svojí cesty. Často to nutně zahrnuje pokus – omyl, hodně se testuje, kam až se může a kam mě to vede.

V dospívání si děti tvoří nově svoji sebehodnotu, protože sebehodnota, jak ji vnímali v dětství, přestává platit. Většina v nějaké fázi touží po obdivu vrstevníků a jsou ochotny pro to mnohé obětovat, mnohé udělat.

Puberta není jenom pokračování dětství, jde o velkou přestavba mozku. Z úhledných nervových spojení se nejdřív stává změť různých křižovatek, která se postupně utříbí.

Co může pomoci, aby období dospívání proběhlo dobře?

Dát v rámci hranic prostor pro to, aby dítě mělo možnost si různé věci vyzkoušet a nechat mu otevřenou cestu zpátky. Jako rodiči či učiteli se mi třeba někteří kamarádi dítěte mohou nelíbit, ale pakliže je budu dopředu nálepkovat a přátelství zakazovat, o to víc to bude to dítě dělat, nějakou cestu si najde. Když dostane možnost si osahat, že to přátelství třeba nevede k dobrému pocitu, je šance, že to bude relativně krátká epizoda.  Dítě odejde bohatší o tu zkušenost a oboustranný respekt s rodiči či učitelem tam zůstane.

Jak s touto potřebou naložit jako učitel, v momentě, kdy žáka potřebuji třeba známkovat?

Všichni víme, že jsme v životě xkrát potřebovali druhou šanci, a přitom školní prostředí často nastavujeme vůči dětem tak, že vlastně nejsou žádné druhé šance. Vezměme si příklad pětky – můžu to nastavit tak, že když žák úkol nepřinese, má automaticky pětku. Anebo můžu říct: můžeš za to dostat dobrou známku s hodnotou třeba deset, ale když to přineseš pozdě, dostaneš třeba hodnotu pět. Nedopadne to skvěle, ale ocením, že to vůbec uděláš, protože mi to pomůže v mé pedagogické práci. A ty se naučíš to, co ses měl naučit, sice třeba o týden později, ale naučíš se to. Bude to spravedlivé vůči ostatním, ty budeš mít nějakou příležitost a zároveň tě to nebudu muset doučovat za dva měsíce. Druhé šance prostě všichni potřebujeme.

Ve své knize Puberta mluvíte také o tom, že je důležité, aby měli jednotlivci pocit, že mají věci ve svých rukou, což může podpořit jak škola, tak rodiče. Jak takový pocit budovat?

Doma i ve třídě můžeme pracovat s nějakým druhem pocitoměru, kdy začínáme vlastní reflexí toho, jak se cítíme, a schopností vyhodnotit v tu chvíli své možnosti i své potřeby a to následně komunikovat..  Vede to k odpovědnosti za to, jak se cítím a ke schopnosti to, jak se cítím, vědomě řídit.

Může se stát, že učitel přijde naštvaný do třídy. S dětmi to vlastně nesouvisí, naštval ho někdo jiný, někde jinde. Přinese si to ale do hodiny, kde na to 30 dětí reaguje. Co se tam pak může dít, není spravedlivé vůči němu, ani vůči dětem. Když si to ale učitel dovolí a řekne: „Dneska mi není dobře, stalo se to a to, takže vám teď zadám na chvíli samostatnou práci, protože se potřebuju uklidnit,“ potvrdí tím, že jsme každý především člověk, a až potom jsme žák, učitel nebo rodič. Že máme každý právo na to, nepodávat vždy 100 % výkony. A že to, jak se cítíme, je důležitá informace jak pro nás, tak pro ostatní, aby mohli respektovat naše potřeby. V dnešní době má podle průzkumů každé druhé dospívající dítě zhoršený wellbeing. Je to vysoké číslo a je strašně důležité, aby děti měly někoho, komu opravdu důvěřují, komu mohou sdělit své obavy, strasti a příkoří, která se jim dějí, nebo o nichž mají pocit, že se jim dějí. Třídní učitel nebo někdo, koho dítě vídá každý den, je v daleko lepší pozici na vytvoření právě toho klíčového vztahu, než třeba školní psycholog, kterému se často děti mohou obávat otevřít, protože ho málo znají. Je důležité, aby právě tito pro dítě klíčoví lidé měli pro něj „otevřeno“, uměli naslouchat a byli k tomu ochotní, uměli položit ty správné otázky, nenálepkovali.

Výkon je na trojúhelníku dítě-škola-rodiče vůbec velké téma, například okolo přijímacích zkoušek. Jak děti podpořit, aby v téhle době ten tlak zvládly?

Podle mě pomáhá bavit se v tom smyslu, že: „Možná ty věci nebudou pro tebe spravedlivé, měl jsi celou dobu samé jedničky, a stejně ses třeba na tu vysněnou školu nedostal. Jsme ale na nějaké cestě a co to na ní znamená? Zkusíš to za rok?

Čeho se při koučování v souvislosti s přijímacími zkouškami dotýkáte?

Například toho, že mnozí máme nějaký svůj autentický sen, který ale samozřejmě můžeme mít jenom pokud se zamýšlíme, jak bychom chtěli strávit svůj život. K tomuto přemýšlení může dojít jen pokud nemáme každý den nalinkovaný od rána až do večera aktivitami, které mi tam v dobré víře někdo jiný připravil.

Pakliže například vím, že chci být zvěrolékařka, tak mě to, že se na vysněnou školu napoprvé nedostanu, nemůže zastavit. Ano, skončím teď třeba na nějaké jiné střední škole, ale časem se mi díky autentické motivaci může podařit se tam dopracovat.

Jen motivace ale přeci úspěch nezařídí?

Jedna věc je motivace a druhá věc je disciplína, která s tím souvisí. Pakliže vím, že chci být zvěrolékařka a je to můj velký sen, je potřeba, abych se učila třeba i matiku, přestože mě možná nebaví - protože vím, že to je nutné, abych odmaturovala, což pro vysokou školu potřebuji. To, že mám tento sen, mi velmi usnadní studium matematiky, přestože ji třeba nemám ráda a nejsem v ní úspěšná – bez tohoto snu bych se k tomu třeba opravdu neodhodlala.

Čím ještě, krom nezahlcování celodenním programem, můžeme jako rodiče přispět, aby děti svoji autentickou motivaci našly?

Hodně svým vlastním příkladem, sebepoznáním. A oddělením vlastních snů od očekávání, které máme od svých potomků. Při koučování narážím často na to, že mají dospívající pocit, že se nemůžou rozhodovat tak, jak by chtěli, protože se pro ně rodiče nějakým způsobem obětovali, a že když nenaplní představy svých rodičů, zklamou je.

Táta třeba platí deset let tenis, takže ho teď přeci nemůžu přestat hrát. Jako rodiče bychom si měli být vědomi, zda kroužky děláme pro dítě, nebo pro sebe. Když platím deset let tenis, protože tím plním dítěti v té době jeho sen, zároveň sport považuji za důležitou součást zdravého života, tak nemohu být osobně ukřivděná, když se mé dítě v nějaké fázi svého života rozhodne v něm nepokračovat. Mohu mít dobrý pocit z toho, jak dlouho jsem ho v tom podporovala, co se díky tomu naučilo, co jsme společně zažili atd.

Jak ji mohou pomoci najít učitelé?

Nemělo by jim jít jen o to, aby dítě mělo dobré známky nebo vědomosti, ale i o to, aby si vybudovali vztah respektu a důvěry, aby dítěti umožnili najít svůj potenciál a rozvíjet se v něm. A je v pořádku, pokud v daném předmětu nějaké dítě na tu nejvyšší metu nedojde. Pakliže mu dám prostor, aby zažilo úspěch, aby bylo respektované ostatními ve třídě, pokud mu pomůžu najít něco, v čem je výjimečné a umožním, aby to ocenili i ostatní, dávám mu dobrý základ pro to, aby se stalo úspěšným člověkem. Autentickou motivaci může škola také podpořit tím, že děti vede k reflexi, k zamýšlení se nad tím, co je při výuce bavilo, v čem se posunuly, co by potřebovaly, aby jim to šlo líp.

V období dospívání může dojít ke konfliktům, které pak učitel musí řešit i s rodiči. Co můžeme udělat, aby to proběhlo co nejhladčeji?

Dělám různé workshopy ve školách a nabyla jsem zkušenosti, že učitelé často neřeší komunikaci s dětmi ani mezi sebou, ale komunikaci s rodiči žáků. Té se zároveň často bojí i rodiče. Na všech stranách je zkrátka často velký strach, starší zranění a podobně. Ten strach vzniká, pokud chybí pocit, že budu nějakým způsobem přijatý v tom, co potřebuji říct.  

Je dobré si připomenout, že máme stejný zájem – aby se dítěti vedlo dobře. A pojďme hledat, jak se v tom můžeme podpořit.

Velmi často je rodič naštvaný, proto, že nemá informace nebo jich nemá dost. Učitel může udělat hodně už jen tím, že je bude rodičům pravidelně poskytovat.

Co může spolupráci rodičů a školy v období puberty dětí naopak zabíjet?

Nedostatek respektu na kterékoliv ze stran a nálepkování. Pokud dítě třeba nosí špatné známky, může mít rodič pocit, že svoji roli nezvládá, může se cítit zraněný, může mu to otevírat i nějaké vlastní křivdy z dětství a podobně. Je rozdíl, když se řekne, že je třeba řešit „chování vašeho syna“, nebo „konkrétní situaci, která se udála“. Rodič si odnese buď informaci, že jeho syn je špatný, nebo že něco, co udělal, je špatně. A to je velký rozdíl, pro rodiče i pro dítě.

Chování dětí můžeme hodně ovlivnit také tím, jak se sami chováme. Dospívající od nás přebírají strategie, jak se chovat ve stresu nebo v zátěži. Coby dospělí jsme na zvládání náročných situací daleko lépe vybavení, protože náš mozek už je hotový, už je postavený. Oni se to učí.