Jak škola rostla, některé akce s rodiči nám přestaly fungovat

V čele základní školy Chýně stojí Jaroslav Novák deset let. Za tu dobu vyrostla z 80 žáků na 640. S tím se ruku v ruce změnila role školské rady - a stejně tak i způsob další spolupráce s rodiči. Co se s růstem školy zkomplikovalo? A co škola nadále funguje?

Čemu se aktuálně věnuje vaše školská rada?

Máme šest set čtyřicet dětí, jsme ve třech budovách škola a ve třech školka. Ale už tři, čtyři roky víme, že se tu v září 2025 otevře nová základní škola, Vida, a do ní přechází 200 našich dětí. Takže na školské radě samozřejmě řešíme hodně právě tohle téma. A potom nový strategický plán školy a všechny možné spory, problematické situace ve třídách, úspěšnost u přijímaček, personální situaci, jaké třeba hledáme učitele. Nabídku volnočasových aktivit. Je toho hodně.

Co je podle vás podmínkou toho, aby školská rada dobře fungovala?

Základem je, zda je škola otevřená rodičům a zřizovateli. Může snadno ztroskotat na tom, že se škola bojí některé věci pustit, otevřít, povídat si o nich a naslouchat. Pak funguje školská rada přes sílu nebo je jen formální. Pozice zřizovatele a zástupců rodičů ve školské radě zase vyžaduje jistou toleranci k tomu, že procesy ve škole jsou specifické a někdy pomalé.

My jsme se školskou radou na začátku tvořili zejména první strategický plán školy a dělali jsme ho opravdu společně, a scházeli jsme se často. Ve školské radě jsme mívali mimořádně nadšenou maminku, která do těch činností dávala velké množství energie. Odešla z ní a stala se naší zaměstnankyní, takže frekvence schůzek spadla z deseti za rok asi na polovinu. Teď pracujeme na novém plánu, který už z 90 % vychází ze školy. Nějaký kus připravíme a pak si o tom s ostatními povídáme. Možná už tu není ani ta potřeba diskutovat to intenzivněji, nový strategický plán se zásadně nevychyluje od toho prvního.

HRANICE

Kde je pro vás ta hranice, do čeho u vás rodiče už mluvit nemůžou?

Není.

Takže můžou mluvit i do toho, koho přijmete jako učitele?

No, můžou do toho mluvit, ale nemohou o tom rozhodovat. Zástupce ve školské radě má jednoznačně jako právo, zodpovědnost a možnost ovlivnit chod školy, může mluvit do všeho, v čem má kompetence.

Klub rodičů řeší spíše společné akce typu slavnost svatého Martina. Domluvíme se společně, jak je třeba, aby se kdo zapojil, co kdo potřebuje. 

U rodičovské veřejnosti si každý rok děláme průzkum spokojenosti, snažíme se hodně komunikovat přes náš web. Obecně nás určitě zajímá její názor, ale rozhodnutí je na naší straně. Když přijde větší počet rodičů s tím, že je nějaký problém ve třídě, samozřejmě to beru vážně a zkoumám to. V odborné rovině nepovažuji za šťastnou cestu, abychom se jako škola přizpůsobovali vůli rodičů. Tam máme spíš snahu přesvědčit rodiče o tom, že ta naše cesta je správná, vysvětlovat ji.

Vybavil byste si nějakou situaci, kdy rodiče vaše rozhodnutí zkoušeli změnit, ale nestalo se to?

Hejného matematika. Když jsme ji rozjížděli, bylo hodně rodičů proti. Rodiče přicházeli a říkali: vy se tváříte jako škola, která naslouchá, je demokratická, schopná se přizpůsobit požadavkům dětí nebo veřejnosti. Takže my nechceme Hejného. A já říkám: hm, hm, hm, chápu, ale nám to sedí ve filozofii školy a přes tohle vlak nejede.

A kdy jste naopak názor změnil?

V roce 2017 jsme rozjížděli nový výukový program, od první třídy, stavěli jsme ho tematicky napříč předměty. Z určitého pohledu to bylo alternativní a žádné učebnice těm měsíčním plánům a tématům nevyhovovaly. Takže si učitelé přinesli vlastní materiály a jeli jsme bez učebnic. Rodiče začali chodit a říkat: nevím, z čeho se máme doma, když mám neschopné dítě, které si nezakládá papíry do portfolia, učit. Jsme bez učebnic úplně „nahraní“. Já jsem říkal: hm, aha. Trvalo to několik let. Jenže pak začaly chodit i některé učitelky, že by učebnici chtěly. Takže jsem nakonec přistoupil na kompromis a učebnice, jako jakýsi základ, zase máme. 

Obecně bych ale rád dodal, že rodič „prudič“ je pro školu pořád lepší partner než „mrtvý“ rodič, který se nezajímá. 

Proč je horší „mrtvý“ rodič?

Protože není s kým řešit ty problémy, není od čeho se odrazit. Rodič, kteří z principu do všeho rýpe, nás sice někdy stojí spoustu času, ale je to někdo, kdo chce s tou školou komunikovat. Možná je v nějakém uvažování na druhé straně než my, ale o dítě se zajímá. A prostě se sladíme, nebo nesladíme. Ale když člověk má dítě, které je v problémech, a není s kým o tom mluvit, tak to je průšvih.

LIMITY KOMUNITNÍ ŠKOLY

Co se vám při oslovování rodičů, aby se do dění ve škole zapojili, osvědčilo? 

Mám dojem, že klíčové je, aby si to užívali i oni sami, že se prostě sejdou s kamarády. Aby tu  energii věnovali škole, ale zároveň si to užívali mezi sebou.

Naší prapůvodní myšlenkou bylo sdružovat rodiče, protože jsme chtěli budovat komunitní školu. Mám ale tu zkušenost, že zapojování rodičů hodně souvisí s velikostí školy. Když jsem nastoupil v roce 2015, chodilo k nám 80 dětí. Dnes jich je 640. Od určité velikosti mi přijde, že už nemáme šanci budovat komunitu, protože prostě těch rodičů je moc a jsme pro ně jako škola moc anonymní.

Od jakého bodu ten pocit zhruba máte?

Posledních pár let. Když jsem 2015 nastoupil, tak kdykoliv jsem rodičům napsal, že bude nějaká společná akce, přišlo jich 80-90 procent. Udrželo se to do bodu, kdy jsme měli pořád plus minus dvě třídy v ročníku, cca. 350 dětí na školu. 

Akce, které nám dlouho fungovaly, v jednu chvíli, tak čtyři pět let zpátky, najednou přestaly fungovat. Zjistili jsme, že v tom počtu nejsme schopní je udělat tak, aby nás to bavilo jako školu a aby byli rodiče ochotní přijít. Stala se z nás prostě „masovka“.

Napadl by vás příklad?

Na konci roku bývala vždycky velká akce, říkali jsme jí Loučení, kterou chystali děti a rodiče. Třídy připravily nějaké soutěže, aktivity, únikovky, klub rodičů udělal párty, hry, aktivity, občerstvení pro děti. Pak se všichni sešli a bylo to veliké. A náročné, ale všichni chtěli, protože jim to dávalo smysl. 

Teď máme čtyři první třídy, to je sto rodičů, nebo resp. dvě stě, a to už prostě nevytvoří tak úzké vazby napříč ročníkem. Hodně roste i Chýně, už nejsme vesnice, ale město, to hustotě vztahů také nepomáhá.

Jak přibylo i učitelů, hůře se to domlouvalo mezi nimi, ale i aktivních rodičů nám začalo ubývat. Nějakou chvilku Loučení ještě hodně drželi rodiče, my už jsme na to jako škola prostě neměli kapacitu. Rodiče byli skvělí, ale bylo cítit, že je to stojí to spoustu sil a už to prostě nebylo „ono“. Takže teď v červnu už to neproběhlo.

A je něco jiného, co by vám v tom vysokém počtu fungovalo?

Teď probíhá družení spíš na úrovni tříd, kde to ovšem hodně záleží na tom, jak se potká aktivně naladěný třídní a spolupráci otevření rodiče. Ale uvidíme, jak to bude, když nám teď část dětí odešla do té ZŠ Vida. Když nás je zase míň, třeba se to znovu rozjede.