Dítě na vlastní pohon

Celé své rodičovství se snažím vyhýbat chytrým knihám, které mi budou radit při výchově. Ne že bych žádnou neotevřela, ale mám v sobě hodně kritický přístup ke všem těm často nepodloženým instatním radám. Nějak se bojím, že se mi naruší můj vnitřní radar.

Dítě na vlastní pohon jsem ale doslova hltala. Nejen kvůli tomu, že každičké doporučení, rada a informace byla podložená daty, výzkumy a zkušenostmi, ale především mě oslovil laskavý, rozumný a respektující styl, s jakým autoři k dětem (i k nám rodičům) přistupují. William Stixrud a Ned Johnson vychází ze své mnohaleté poradenské praxe a maximálně čtivou formou popisují funkční řešení náročných rodinných situací na konkrétních příbězích dětí a výsledcích výzkumů z oblasti neuropsychologie a behaviorální terapie.

Nosná myšlenka publikace je prostá – děti potřebují pro svoji vnitřní pohodu, pro správný vývoj a maximální využití svého potenciálu pocit, že mají kontrolu nad svým životem a že mohou ovlivňovat svoji budoucnost. Děti, kterým ze strany rodičů či školy není vytvořen prostor pro to, aby se samy rozhodovaly, snadno ztrácí motivaci, mají problémy při studiu a nezřídka trpí depresemi. Autoři se nás rodiče snaží přesvědčit, abychom zodpovědnost přenechávali dětem už od nejútlejšího věku. Neznamená to, že se jako rodiče stáhneme, necháme dětem naprostou volnost s minimem povinností a do našich domovů vstoupí anarchie. Spíše jde o změnu rodičovského přístupu směrem k podpoře a pochopení nejen dítěte, ale také tlaku na výkon, který je součástí školních systémů.

Rodičem jsem už 14 let, ale až teď jsem do hloubky porozuměla tomu, jak funguje dětský mozek. A že je odvaha a někdy velká dřina bez těchto základů vychovávat dítě! Autoři staví na poznatcích z oblasti neuropsychologie a srozumitelně vysvětlují, co s dětským mozkem dělá stres a urychlování vývoje ve jménu lepších školních výsledků. Mnoho zmíněných studií jsem si dohledávala a dávala jsem si jejich výsledky do souvislostí s mými vlastními zkušenostmi jako rodiče. Vzpomínala jsem na všechny ty náročné situace, kdy jsme hledali optimální školu, nastavovali pravidla pro používání digitálních technologií, řešili neklid doma i ve škole, snažili jsme se děti povzbudit k tvoření, a přitom jsme je často slušně přetěžovali jak kroužky, tak výkonovou školou.

Naplno jsem si uvědomila, že právě a jen tehdy, když byly děti odpovědné za řešení těch situací, šlo všechno celkem hladce. Zdá se, že dětem prostor poskytujeme, nicméně je dobré mít čím utišit ten hlas uprostřed hlavy, který nás sem tam pobízí tlačit na výkon, vyplňovat jim každou minutu času nebo je někam směrovat. A nejsou to jen argumenty pro vnitřní hlas, ale třeba i směrem k širší rodině. Nakonec je to dobré střelivo především pro děti samotné – každou nově přečtenou kapitolu jsem jim ráno převyprávěla u snídaně a byly překvapené. Nevěděly, jak jejich mozek funguje, co všechno dokáže stres, nedostatek spánku anebo přehnané používání technologií. Zdá se, že s novým pochopením přichází i větší ohledy k sobě samým.

Co na knize oceňuji je to, že pracuje s realitou vysoce výkonového vzdělávacího prostředí v USA, které není tak nepodobné tomu našemu. Praktická doporučení jsou tak aplikovatelná bez nutnosti úplně odmítnout systém anebo stresové situace jako jsou například přijímací zkoušky. Standardizované zkoušky tak můžeme nechat vplout do světa svých dětí, ale měli bychom si dávat velký pozor, zda jde o skutečnou potřebu dětí nebo o naši snahu je někam tlačit.

Po přečtení knihy ve mě nezůstala pachuť a pocit vlastní rodičovské nedostatečnosti. Pod kůži se mi nedostaly radikální a nesplnitelné úkoly, ale potřeba posunout se ještě víc do role konzultanta svých dětí a nabídnout jim víc podpory a prostoru pro jejich vlastní rozhodnutí. Díky důkladnému pochopení toho, co s mozkem dítěte dělá toxický stres, mi to nečiní žádné potíže a navíc mám čím dál větší chuť ulevit i sama sobě. Zkrátka, kdybych měla doporučit jednu knížku pro rodiče, byla by to tato.