Dekáda spolupráce v Krnově. Jak ji vidí ředitel Karel Handlíř a předsedkyně klubu rodičů Jana Mojžíšová

Karel Handlíř provedl ZŠ Janáčkovo náměstí náročným obdobím, kdy byla v Krnově zrušena segregovaná romská škola, a na „jeho“ základku rázem přibylo 46 romských žáků. Ředitel se snažil jejich integraci zvládnout co nejlépe a k tomu potřeboval mimo jiné i rodiče. Jana Mojžíšová vedla zdejší klub rodičů deset let. Nyní předala štafetu. Jak se tyto dvě osobnosti ohlížejí za dekádou spolupráce? 

V roce 2008 přišlo na vaši školu, která měla tehdy okolo 620 žáků, 46 romských dětí. Jakou roli hrála ve vašich úvahách o tom, jak s tou situací naložit, spolupráce s rodiči? 

KH: Potřebovali jsme nově vzniklou školní komunitu zbavit vzájemného strachu a nedůvěry, a to jak učitele, tak rodiče. Když k nám ti žáci přišli, nikdo jsme s nimi neuměli pracovat. Jako ředitel jsem se snažil zajistit, aby ta adaptace proběhla co nejlépe. Nepocházím z města, kde by bylo velké množství Romů, neměl jsem s nimi do té doby žádné zkušenosti. Přiznal jsem si, že o nich nic nevím, a vyrazil za nimi. Šel jsem do těch rodin a každou jsem navštívil, povídal si s rodiči. 

Co jste zjistil?

KH: Viděl jsem, že někteří bydleli v osmi lidech v bytu 1+1, že se tam děti prostě nemůžou učit, že na to nemají zázemí. Pochopil jsem, že 95 % rodičů bylo absolventy zvláštní školy a bylo jasné, že dětem nemůžou plně pomáhat v rozvoji. Došlo mi, že musíme udělat doučovací klub přímo v té lokalitě, ve spolupráci s neziskovou organizací. Zjistil jsem, že ti rodiče mají z naší školy strach, že s nimi musíme hodně komunikovat.

Jak jste to dělali?

KH: Kromě individuálních setkání jsme jednou za čtvrt roku pořádali schůzky s rodiči, většinou v doučovacím klubu v tehdejší vyloučené lokalitě, kde mnoho našich nových žáků bydlelo. Pozvali jsme rodiče a snažili jsme se tam dostat kromě speciálního pedagoga a sociálního pedagoga i další učitele ze školy. Seznamovali se tak s prostředím té lokality, s rodiči. Měli jsme hodinku, hodinku a půl a povídali jsme si o jejich problémech, co by oni potřebovali a co my. Bylo to hodně neformální a docela fajn. 

Ve vašem rozhovoru pro Seznam.cz jsem se dočetla, že v té době byla na škole i elitní matematická třída. Ne všichni rodiče z majority byli asi z vývoje nadšení. Jak jste pracovali s nimi?

KH: Žádná setkání pro rodiče, kde bychom vysvětlovali, že jsou Romové v pohodě a že to zvládneme, jsme nepořádali. Zaprvé proto, že jsme to ze začátku úplně nezvládali. A za druhé jsme cítili, že bude lepší to nijak nezdůrazňovat, nikoho nestrašit. Když někdo měl problém, přišel a jednali jsme s ním individuálně.

Jaký to mělo vývoj dál?

KH: Během prvních čtyř let, kdy doučovací klub fungoval, se nám sem začaly stahovat děti, nejenom romské, s podpůrnými opatřeními, které potřebovaly pomoc. To pro nás bylo rizikové. Proto jsme město požádali, aby nám pomohlo zařídit, ať podporu, kterou jsme dětem dávali my, mohly poskytivat i všechny ostatní školy. Město nám vyšlo vstříc a vytvořilo model, ve kterém by všechny školy mohly využít doučovací kluby nebo jinou podporu.

Paní Mojžíšová, Váš syn nastoupil na Janáčkovo náměstí pět let po této změně. Podle čeho jste si školu vybrali? 

JM: Vybrali jsme si ji cíleně, zjišťovala jsem její zaměření, prošli jsme se synem i nějaké dny otevřených dveří. 

Jakým způsobem škola s rodiči komunikovala poté, co syn nastoupil?

JM: Přes školní informační systém jsme dostávali podrobné informace od paní učitelky. Vždycky jsme měli všechny informace o plánovaných akcích dopředu, navíc bylo možné si jednou týdně domluvit konzultaci. Mohli jsme také přijít na otevřené hodiny, do výuky svých dětí či do jiných tříd. Měli jsme tripartity (tedy schůzky za účasti žáka, učitel i rodiče). (Syn paní Mojžíšové už ze školy odešel na střední).

Záhy jste se zapojila do klubu rodičů. V jakém stavu byl?

JM: Klub rodičů dříve fungoval spíše formálně – soustředil se na tradiční podporu školy a většinu aktivit v něm iniciovali učitelé. Při setkáních jsme jen odhlasovali příspěvky škole a nechali pak už vše na ní.

Jak se podařilo ho oživit?

JM: Sešlo se nás několik rodičů, kteří měli chuť proniknout do fungování školy hlouběji než jen formálně – ne pouze jako hlasující o rozpočtu. Oslovil nás způsob výuky i otevřený přístup školy k rodičům, a proto jsme cítili potřebu ji aktivně podpořit. Nejdříve jsme se snažili porozumět tomu, jak škola funguje, jaké má priority a kde může být naše zapojení skutečně přínosné.

KH: Nezapomenu, jak paní Mojžíšová napsala, jestli se můžeme setkat. Bylo to strašně hezké, protože jsme sdíleli své představy a myslím, že jsme se v nich tenkrát hodně vzácně potkali. Moje představa byla, že by měl být klub rodičů oddělen od školy, ale měl by ji podporovat. Předtím totiž byl de facto součástí školy, dokonce i jeho peníze byly na účtu školy. Chtěl jsem, aby rodiče mohli více ovlivnit, co se s těmi penězi bude dít, aby mohli do dění ve škole promlouvat víc než dřív.

Když školu propagují rodiče pro rodiče

Bylo by pro vás o dost jednodušší to mít dál „pod palcem“ a směřovat finance, kam chcete. Proč jste preferoval tu složitější možnost?

KH: Za mě to byla možnost, jak víc získat do spolupráce rodiče. Aby měli kanál, kterým mohou školu víc ovlivňovat, směrovat. A také konat. Klub rodičů byl úžasný v tom, že přišel a řekl: chtěli bychom pomoci s propagací školy. Nejen, že nám na to poskytli finance, ale přicházelo s nápady a zapojili se do celého procesu realizace.

M: Jsme z různých oborů, mnozí třeba z byznysu, propagace a podobně. Takže když jsme třeba zjistili, že se blíží zápis a škola nemá aktuální propagační materiály, připravili jsme je. Pomohli jsme modernizovat web a sociální sítě.

KH: Když se na tom podílí rodiče, mohou školu prezentovat z pohledu těch, kdo na web nejvíc koukají – rodičů. 

Co vám s rozjezdem klubu rodičů pomohlo?

JM: Máme sice svůj web a sociální sítě, ale hodně nám hlavně ze začátku pomohlo, že jsme mohli použít i informační kanály školy, mají větší dosah. I když si informace vzájemně částečně sdílíme, přijde mi dobré, že má klub rodičů i vlastní web a sociální sítě. Škola je totiž velmi akční a zejména na webu se informace hodně střídají, je možné, že by tam naše akce zapadly.

Jak je klub organizovaný?

JM: Každá třída má zástupce, ale na všechny naše schůzky může přijít kdokoliv, ne jen zástupce třídy. Celoklubově se scházíme asi třikrát za rok, další schůzky se pak věnují přípravě konkrétních akcí apod.

Ze začátku jsme jich dělali hodně, ale část jich převzala nebo dělá sama od sebe škola, bylo zbytečné to dál zahušťovat.Začali jsme více vyhledávat možnosti a oblasti, kde bychom mohli pomoci prakticky – s vybavením školy, podporou kroužků nebo přípravou školního večírku. Prostě tam, kde se každá pomoc počítá.

O co jde na zmiňovaném večírku?

JM: Školní večírek je společné neformální setkání rodičů, učitelů a přátel školy. Dává prostor strávit čas spolu jinak než při třídních schůzkách – poznat se, popovídat si, sdílet a užít si příjemný večer v uvolněné atmosféře.

Celou akci organizuje Klub rodičů, a to vlastními silami. Rodiče zajišťují občerstvení, obsluhu baru i program večera. Do příprav a výzdoby sálu se zapojují také žáci devátých tříd a často i mladší děti, které připravují drobné dekorace.

Veškerý výtěžek z večírku se vždy vrací zpět do školy. V minulosti jsme díky němu mohli financovat například nový web školy, vybavení pro pěvecký sbor, školní kuchyňku, dílničky a další projekty.

Snažíme se posouvat Krnov jako celek

Co vám pomáhá rodiče zapojovat?

JM: Co se nám osvědčilo, je pořádat třeba rodičovské kavárny s odborníky mimo školu - v kavárně nebo minoritském konventu. 

KH: V českých poměrech totiž ne každý ocení, když se někdo snaží dělat věci jinak. Namísto radosti nad zdravou konkurencí někdy vzniká zášť a pocit ohrožení. Dlouhodobě se proto snažíme ovlivňovat i školy kolem nás, nabízíme jim třeba návštěvy center kolegiální podpory. A to samé dělá i klub rodičů v rámci kaváren, když je otevírá i pro  rodiče z jiných škol (realizace mimo naši budovu to podporuje). Má to velký komunitní význam v rámci Krnova, věci se pak daří lépe posouvat v celku. 

Co bohužel také vnímáme, je, že aktivovat rodiče je čím dál těžší. Jsou velmi vytěžení prací a mají spoustu jiných možností, kde se realizovat, zájem klesá. Uškodil tomu i covid, hodně lidí zpohodlnělo.

Která témata táhnou nejvíce?

JM: Když jde o výukové metody nebo i prevenci, mají lidi tendenci brát to trochu jako věc školy, až tak je to nezajímá. Úspěch mívají témata spojená s výchovou, psychologií a prací s dětmi, tam pak chodí i prarodiče.  Většinou přijde tak 40, 50 lidí.

Chodí na akce klubu rodičů i romští rodiče?

KH: Nemůžeme to vzít plošně, jsou rodiče, kteří do školy chodí pravidelně, a jsou rodiče, kteří chodí míň. Někteří se cítí zapojení a navštíví i ty aktivity. Dokud byla ve městě ta vyloučená lokalita, dělali jsme některé komunitní akce přímo tam, třeba jsme opékali buřty. Romských rodičů tam chodilo hodně, ale zase se málokdy přidal někdo z rodičů z majority. Přece jenom to jsou dva trochu oddělené světy, u kterých se ale snažíme, aby se trošku prolnuly.

Proč myslíte, že se spousta ředitelů nebo učitelů bojí pustit si rodiče tak blízko jako vy?

KH: Ty dva světy bývají oddělené, nejsme zvyklí spolupracovat a oboustranně se bojíme se své světy otevřít. I když jsme se v tom u nás posunuli o trošičku dál, pořád vnímám, že jsou i na naší škole učitelé, kteří mají pořád problém se rodičům víc otevřít. A stejně tak vnímám, že jsou rodiče, kteří mají strach z kontaktu se školou.

Když se více otevřeme a půjdeme víc do neformálních kontaktů, budou mít rodiče větší tendenci se zapojit i do práce školy. Například, když budeme dělat úvodní suché třídní schůzky, kde rodič jen sedí a nepřístupný učitel mu říká nějaká moudra, je to o ničem. Ale když uděláte kafe a k tomu upečete buchtu nebo si zahrajete s rodiči nějakou hru nebo třeba svému dítěti napíšou dopis, který si otevře za pár let, má to velký dopad. Ale ne všichni toho jsou schopni, a to je taky třeba respektovat.