Daniel Pražák: Doufám, že budu rodičem, který je škole partnerem, a ne problémem.

Umělá inteligence, wellbeing či komunikace školy, to jsou témata, která Daniel Pražák veřejně často komentuje. Učitel, influencer a populární lektor, který nechybí na žádné větší konferenci o vzdělávání. Jak vnímá spolupráci s rodiči? A jak by chtěl jednou vystupovat coby čerstvý otec ve škole svého potomka?

Dnes máme čtvrtek, konec školního roku. Jaká témata jste tento týden s rodiči vašich žáků třeba řešil?

V tuto chvíli nejsem třídní, to znamená, že ta komunikace s rodiči je vlastně velmi omezená. Základem je pro mě obecně to, že bychom spolu my, tedy učitelé a rodiče, neměli komunikovat jen když je nějaký problém. A to platí pro obě strany.

Přijde mi fajn, když učitel rodiče osloví i třeba když si všimne, že se nějaký žák v poslední době hodně snaží. Je to taková preventivní komunikace. Jedna taková situace nastala tento týden, kdy jedna žákyně postoupila do krajského kola v biologické olympiádě – samozřejmě jsem pak rád napsal i rodičům. Je také čas výletů a škol v přírodě, což samozřejmě přináší i různé zábavné situace, a někdy také ty méně zábavné.

Zmiňoval jste, že by bylo fajn, kdyby tu komunikaci začaly občas nejen v případě problému obě strany, tedy i rodiče. Ti možná někdy v případě, že by rádi třeba učitele nějak ocenili, zvažují, jak to udělat, aniž by to působilo, že se u něj snaží šplhat a zlepšit pozici svého dítěte. Máte tip, jak to udělat dobře?

Nabídnu vám na to příběh: my máme v Česku takový ten milý institut, že mnozí dávají učitelům na konci školního roku dárky. Jedna maminka vypozorovala, co mám rád za knížky a dostal jsem od jejího dítěte knihu, která opravdu sedla. To byl moc milý pocit. Příběh druhý: v jednom hodně nabitém období, kdy jsem zároveň dodělával dizertaci, jsme chystali přespávačku ve škole a já byl úplně hotový. Jedna maminka na chodbě na mě tak koukala a řekla: „Já na vás moc nebudu mluvit. Ale kdybyste cokoliv potřeboval, co bych pro vás mohla udělat, tak mi řekněte.“ Požádal jsem ji o dvě věci, ona pro ně skočila do obchodu a mě to moc potěšilo. Rozhodně jsem to nevnímal, jako že nějak šplhá. Každá cesta, kterou budeme hledat, jak udělat vzájemnou komunikaci lepší, se počítá.

Vaše současná škola je vaše čtvrtá a je mnohem větší, než ty předchozí. Jak se vztah s rodiči navazuje v gigantu s 600 žáky?

Zpočátku jsem měl skutečně pocit, že jsem rodičům strašně daleko.  Ve své první třídě jsem například udělal pokus o navázání kontaktu, kdy jsem po projektové práci všem rodičům napsal mail, že chci ocenit jejich dítě, za to a to, jak se zapojilo do té práce. Byl to takový experiment, i jak na to budou reagovat. Zpětná vazba na to byla skvělá.

Jaké cesty ke zlepšení komunikace se ještě zkouší u vás na škole?

Pořádáme pravidelně rodičovské kavárny, kolegyně zkoušela jednodenní výlety i s rodiči. Nebo rodičovský spolek pořádal společné letní kino. Skvělá příležitost pro otevřenou komunikaci jsou také tripartity.

Kde je pro vás ta hranice, do čeho už by rodiče ve škole úplně mluvit neměli?

Ta hranice podle mě není – diskutovat můžeme úplně o všem. A zároveň vnímám, že „dobro“ může pro každého znamenat něco úplně jiného a že poslední slovo má vedení školy a já ve třídě.

Kde bylo například třeba se ve vaší praxi vymezit?

Například si jeden rodič stěžoval, že si nepřeje, aby bylo jeho dítě vzdělávané o „nenávistné ideologii islámu“. Má odpověď byla, že máme nějaký vzdělávací program a já jako učitel dějepisu vidím ty a ty důvody, proč se o islámu učit. A učit o něm samozřejmě budu. 

Čerstvě jste se stal otcem. Jaký byste chtěl jednou být rodič na jeho škole?

Toho se samozřejmě děsím, jak to bude vypadat (smích). Doufám, že moje dítě bude chodit na školu, kde bude nacházet radost z učení a sdílení. A že já budu tím rodičem, který je škole partnerem, a ne problémem.