Cesta k horám, svobodě a aktivnímu zapojení do života školy

Přinášíme rozhovor s ženou, která propojuje svět hor, podnikání a výchovy – Marie Klementová alias Děvče z hor. Maruška nám nabídne vhled do toho, jak lze redefinovat roli rodiče v dnešní době a společnosti. A ukáže nám, jak se lze aktivně zapojit do života školy, aniž byste byli členem rodičovského spolku, či školské rady.

Než se pustíme do samotných otázek, je důležité si přiblížit jeden z klíčových mostů mezi světem praxe a školstvím. Den, kdy do školy přijde expert-rodič a dětem přednáší o svém oboru.

Co je to Den pro školu?

Den pro školu je dobrovolnická iniciativa (projekt organizace Česko.Digital a Nadace České spořitelny), která propojuje učitele s odborníky z různých oborů. Cílem je dostat do tříd reálné příběhy, praktické zkušenosti a inspiraci z trhu práce nebo osobního života. Rodiče se zde neobjevují v roli „plátců kroužků“, ale jako experti, kteří dětem ukazují, jak funguje svět za zdmi školy – ať už jde o technologie, řemeslo, lékařství, finance nebo třeba cestování a krizový management v horách.

Mnoho lidí čeká s velkými výpravami na dobu až děti vyrostou. Co byl ten moment, kdy sis řekla, že hory a děti k sobě patří hned teď?

Žádný velký zlomový moment to vlastně nebyl. Hory byly součástí mého života dávno předtím, než jsem se stala mámou, a nikdy mě nenapadlo, že by mateřství mělo znamenat jejich konec. Naopak. Když se narodily děti, začala jsem přemýšlet, jak je do svého života zapojit, ne co ze svého života vymazat.

Samozřejmě jsem musela změnit tempo, cíle i očekávání. Místo vrcholů přišlo sbírání klacíků, místo dlouhých túr nekonečné zastávky u každého kamínku, který byl životně důležitý. Děti mě naučily dost zpomalit. 

Být na cestách jako single máma vyžaduje obrovskou porci logistiky i odvahy. Jak se během tvých výprav proměnil pohled na to, co jako žena sama zvládneš?

Především jsem zjistila, že většina limitů existuje spíš v naší hlavě než ve skutečnosti. Když člověk nemá jinou možnost než si poradit, většinou si poradí. Jedno moje oblíbené moto: “nevymýšlej proč to nejde, ale přemýšlej, jak by to mohlo jít”. A hlavně nikdy jsem nebyla na nic sama. Vždy se najde někdo, kdo pomůže, poradí. A celý život je sbírání zkušeností, takže postupně začnou ubývat i ty pochyby. Pozor - neplést s pokorou. Ta je tam stále, jen mám na spoustu věcí už víc odvahy. 

Jak na tvůj netradiční životní styl, kdy děti tráví čas v přírodě místo v lavicích, reaguje tvé nejbližší okolí a co ti tyto reakce daly?

Reakce jsou různé. Předně bych chtěla ale zmínit, že nevedu s dětmi žádný alternativní život. Chodí běžně do školy, sedí v lavicích a dělají domácí úkoly. Jen nejsou nemocní, takže zameškané hodiny jsou ty, které trávíme na cestách. A je jich méně než u jiných spolužáků.
Asi jako v mnoha jiných životních situacích, ve kterých se ženy jako mámy ocitáme, jsem si i já nad reakcemi okolí časem vybudovala nadhled. Zpětnou vazbou jsou pro mě hlavně děti samotné. Jejich schopnost poradit si v nových situacích, jejich samostatnost. To je pro mě důležitější než komentáře zvenčí. Takže na reakce okolí nekoukám. V duchu hesla “neptej se, když nechceš znát odpověď”.

Máš nějakou osvědčenou KPZ (krabičku poslední záchrany, survival mód) pro chvíle, kdy se na cestě všechno sype, děti jsou unavené a ty jsi na to jako dospělák sama?

Jídlo. Hodně jídla. Velká část dětských krizí je převlečený hlad nebo chuť. Vždycky udělá člověku dobře, dát si něco dobrého. A pak případně řešit, co dál s krizovou situací. Druhý krok je zastavit se, nadechnout. Získat nadhled. Netlačit na výkon a v klidu najít řešení. Sesypalo se mi na cestách i v životě už hodně věcí, někdy jsou z toho dobré historky, někdy ponaučení. A často mě to posílilo. Žiju, mám se dobře, takže se očividně nic nesesypalo radikálně. Dost věcí zachrání humor. 

Jaké dovednosti, které se děti nenaučí v klasické škole, si tvoje děti osvojily přímo v přírodě a horách?

Já myslím, že hlavně  samostatnost. A taky schopnost přežít a postarat se o sebe. Poradit si v krizových situacích, řešit problémy. Umí pracovat s nepohodlím. Zvládají komunikovat s lidmi z různých kultur a prostředí. 

Jak vypadá tvůj batoh? Dokázala bys popsat svůj přerod k minimalismu, který je pro cestování s dětmi nezbytný? A co děti a jejich batohy? Bez čeho na výpravy nevyrážíte?

Je modrý a dost prošoupaný. Teda většina batohů. Nemám jich málo. Minimalistický úplně není, i když se to může zdát. Tím, jak jsem zažila už hodně situací v terénu, tak nosívám věci, které asi mnohý smrtelník v životě neviděl. Když jsem začala ale cestovat s dětmi, tak šlo spousta věcí z mého seznamu stranou, ať ze mě není mula. Protože do batohu přibylo spousta dětských nezbytností. 

Obě děti jsou zvyklé cestovat s vlastním batohem, ale nechci jim to nijak zprotivit, tak jim občas stále ještě odlehčuju. Co nám v batohu nechybí je vždy dost jídla, vody, lékárnička, nějaká hra, sada náhradního oblečení, něco do deště. A děti si nezřídka táhnou ještě plyšáka nebo klasickou knihu. Psychická pohoda je mnohem cennější než následky absence těchto “zbytností”. 

Výuka na dálku je pro mnohé rodiče strašákem. Jak u vás vypadá praktické propojení školy a pohybu v terénu, aby to nebyl stres, ale radost? Jak to vnímají děti? Líbí se jim střídání pobytu ve školní lavici a výpravy za dobrodružstvím, poznáváním nových kultur a jazyků? Co jim cesty za hranice ČR dávají nejvíce?

Nejsem profesí učitelka, ale dost lidí se mi směje, že prostě učitelská jsem. Asi právě proto, že se snažím propojit to, co děti učí škola, s tím, s čím se v běžném životě nebo na cestách setkávají. A někdy to přenáším i na dospělé, se kterými pracuju.
Ale zpátky k dětem: když jsme na cestách, tak s sebou taháme aspoň pár pracovních sešitů, aby měli splněno to, co dostali naloženo. Nicméně úplně výukou na dálku bych to nenazvala. Víc se věnuju procvičování v praxi: aby si spočítali kolik co stojí (v cizí měně), kolik času zabere který výlet, aby procvičovali cizí jazyk. I s chybami, hlavně ať mluví. 

Jak se ti daří kloubit roli podnikatelky, která řídí projekty a svou cestovku, s rolí mámy, která je zrovna uprostřed hor?

Někdy dobře a někdy vůbec. Myslím, že představa dokonalého balancu je trochu mýtus. Naučila jsem se nastavovat priority. A taky jednoduše vůbec neprokrastinovat. Hodně pracovně plánovat, abych když jsem na horách, byla i mentálně přítomná na horách. Když jsem s dětmi, tak abych tam byla nejen fyzicky, ale i myslí.  Důležitá je i schopnost umět si uvědomit, že prostě všechno nejde hned. Ačkoli doba je rychlá.  Některé e-maily prostě počkají do návratu z hor.

Co bys poradila rodičům, kteří by chtěli své děti učit víc zážitkově, ale bojí se, že jim utečou školní vzdělávací plány? Existuje nějaká technická pomůcka nebo aplikace, která ti zásadně usnadňuje management výuky a práce, když jsi s dětmi mimo civilizaci?

Řekla bych jim, aby se nebáli. Že i já tomu rozumím jak koza petrželi. Prostě to nějak funguje pocitově, ale funguje to. A že děti se učí neustále, i když zrovna nesedí v lavici.

Rodič jako expert ve škole - Den pro školu

Co tě motivovalo k tomu vstoupit do třídy v rámci akce Den pro školu a sdílet svůj příběh s cizími dětmi a pedagogy?

Covid. Touha být nějak užitečná a nesedět s rukama v klíně. Přednášky na školách jsou hodně pestré - každé dětské publikum je jiné, jinak reaguje, učí mně to novým věcem, novým úhlům pohledu. 

Jak děti ve školách reagují na to, když vidí mámu horskou průvodkyni? Co je na tvém vyprávění nejvíc fascinuje? Jaké konkrétní téma v rámci akce Den pro školu u žáků obvykle otevíráš a jak na něj reagují učitelé?

Nejvíc je zajímají praktické věci. Co mám v batohu a oni to neznají, na co se to používá. Většinou si mě zvou, abych povídala o profesi horské průvodkyně. Všichni tak nějak tuší, co moje práce obnáší, ale netuší, jaká k ní vede cesta. Nebo co všechno se může v horách semlít. Takže s dětmi si klidně projdeme nějakou krizovou situaci a bavíme se o tom, jak ji řešit. Aby si odnesly i  něco do života - např. jak zavolat horskou službu. 

Jak vnímáš proměnu role rodiče z někoho, kdo jen kontroluje žákovskou knížku, na aktivního partnera, který školu obohacuje o své know-how?

Přijde mi to jako role rodiče v 21. století. Nežijeme za doby Marie Terezie. Vše se vyvíjí - i rodičovství. Jako rodiče máme množství zkušeností z různých životních cest, a myslím že zapojení rodičů do spolupráce se školou je správná cesta. Je škoda, aby rodiče zůstali za dveřmi školy a fungovali jen jako taxikáři dětí z budovy na kroužek.  

Co je pro tebe největší odměnou ve chvíli, kdy se vrátíte z náročné výpravy domů?

Káva v mém hrníčku. Teplá sprcha, voňavá peřina, čisté oblečení. A pak, když už je akce uzavřená, tak pozitivní zpětné vazby. Nebo lidi, co se vracejí. To mi dělá fakt dobře. Komu ne, že?

Kdyby ses měla vrátit v čase, udělala bys v rámci svého podnikání nebo výchovy něco jinak, nebo byly i ta vykročení mimo vyšlapaný chodník nezbytnou součástí cesty?

Mám takovou 13. komnatu. Ale netýká se podnikání ani výchovy. A samozřejmě v podnikání jsem udělala spoustu chyb, i výchovu už bych teď asi pojala jinak. Jsou to životní zkušenosti, které jsou nepředatelné. A že i cesty mimo vyšlapané chodníky nejsou omyl, ale příležitost. Naučí nejvíc. 

Jaký první malý krok bys doporučila mámě nebo tátovi, kteří sedí doma, cítí se vyhořelí a touží po podobné svobodě, ale neví, kde začít?

Nečekejte na žádné znamení, jakože “až”.. až budou děti větší, až změním práci, až doladím tohle a tamto. Malý krok je výstižný pojem: chcete začít chodit do hor? Nejezděte do Himálaje, ale začněte někde klidně na Pálavě. Chcete víc svobody? Vypněte si na pár hodin denně telefon. Řada rodičů si myslí, že ke svobodě a cestování vede cesta formou karavanu, půl roku volna v práci a nebo možnosti mít furt home office. Ve skutečnosti stačí si zvyknout, že nebude denně teplý oběd a vyrazit za město. Nepotřebujete dokonalý program. Potřebujete vypnout. A zjistit, jak málo věcí ke spokojenosti potřebujete.